Recenze Erhart: Celovečernímu debutu Jana Březiny selhává scénář, nezachrání ho nadčasovost ani tajemná atmosféra

Kapitalismus tě sežere zaživa.

Herec, kameraman a scenárista Jan Březina se drží tajemné tematiky i v prvním celovečerním filmu. Zatímco v absolventském projektu FAMU Maria Stock (2013) se věnoval zapomenutým příběhům a bolestem dnes již zmizelé vesnice, ve snímku Erhart (2023) odhaluje temné dopady privatizace v 90. letech na pracující třídu a jí pokračující generace.

Titulní postavou je mladík (Filip Březina), který se vrací do rodného maloměsta poté, co jeho duševně nemocná matka skončí hospitalizovaná v místním zdravotnickém zařízení. Za zhoršením jejího stavu stojí mimo jiné nucené vystěhování z bytu, ke kterému má i přes téměř neobyvatelný stav silnou citovou vazbu – žila v něm se svým manželem, Erhartovým otcem, k němuž mladík kvůli dlouholetému pobytu ve vězení za vytunelování ocelářské firmy nemá žádné spojení.

Současně v nesubjektivním narativu sledujeme i postavu průmyslníka Novotného a jeho dcery Bíby (Klára Soukupová), která společně s terapeutkou Fany (Elizaveta Maximová) pro otce plánuje jako překvapení natočit volební spot v rámci podpory jeho kandidatury do Senátu. Nepříjemná zjištění, které Erhart společně s Bíbou odhalí, budou mít pro obě rodiny a poklid maloměsta závažné následky.

Už od počátku je jasně vidět, že Erharta (protagonistu i celý film) tlačí čas.Už od počátku je jasně vidět, že Erharta (protagonistu i celý film) tlačí čas. Jenže zatímco u prvního jmenovaného to příjemně kombinuje s místy tísnivě pomalým tempem filmu, snímku samotnému to spíše ubližuje. Březina zde mohl vytvořit komunitu prolezlou temnou minulostí, nakonec se ale o hlavních charakterech dovídáme pouze povrchní informace, které jsou mnohdy pro průběh děje nepodstatné.

Tento princip je nejvíce patrný právě u Erharta, jehož veškerá minulost kromě nedořešeného vnitřního konfliktu s odchodem otce zůstává zahalena tajemstvím, žádné atraktivitě to ale výslednému příběhu nepřidává. Mnohem znatelnějším přešlapem je ale zcela nevyužitý potenciál role terapeutky Fany. Ta je sice důležitým prostředníkem mezi rodinami Novotných a Hradeckých, až nadpřirozená tajemnost relativně slušně napsaného charakteru ale v příběhu zahaleném do hávu mysteriózna nabízela mnohem více alternativních možností, které jí režisér Březina mohl předat. Její představitelka Elizaveta Maximová navíc podává bezkonkurenčně nejlepší, sofistikovaný herecký výkon, který možná s výjimkou Kláry Soukupové v roli Bíby znatelně přesahuje veškerý zbývající ansámbl.

Časovou tísní trpí i celý scénář. Březina je už od dob studií FAMU známý budováním mystické atmosféry, podpořenou moderními městskými či oblastními traumaty, které nedají postavám klidně spát. Zde je ale velmi těžké si k postavám vybudovat jakýkoli vztah, pomalé tempo v souvislosti s krátkou stopáží mnoho prostoru k observaci nenabídne. A je to škoda, protože maloměsto obklopené lesy se zatopenými lomy, zamlženými jezery a ocelárnou atraktivní, tajemné, mnohdy nepříjemné pocity bezesporu navodit umí.

Působivá je zde i reprezentace pracující třídy, na který měla privatizace majetku v 90. letech elitami společně s nekompromisními aspekty kapitalismu destruktivní dopad, který viditelně přetrvává až do současnosti. Osobní vztah k nejmenovanému městu uvedl jako inspiraci pro Bontonfilm i samotný režisér: „Pocházím z malého města, kterému dominovala slavná továrna se 150letou historií. Jenže v 90. letech byla privatizována, což vedlo k její postupné likvidaci. Stroje se prodaly a stovky lidí přišly o práci. Šlo o nevratný proces, jehož následky pociťujeme dodnes. Podobně vnímám hranici mezi příčetností a šílenstvím – je snadné ji překročit, ale těžké je vrátit se zpět. A právě v tom vidím metaforu pro transformaci české společnosti v 90. letech minulého století. Příběhem Erharta chci přiblížit odkaz této éry mladším generacím,“ zdůraznil směrem k období privatizace Březina.

Erhart tak představuje klasickou, banální rodinnou detektivku, kterou jsme i na poli české kinematografie či televize viděli již mnohokrát. Ponuré město a generační traumata si s větším potenciálem pohrávaly, výsledek je ale naprosto nevybočující, průměrný snímek, který nenabídne ani překvapivé zakončení, ani výraznou zábavnost průběhu děje. Specifický režijní styl Jana Březiny ale potenciál má. Snad jej do budoucna využije lépe.

Silný vliv terapie.

Investigace do rodinných tajemství.

Koho dožene vlastní minulost?

45%

Erhart

Erhart tak představuje klasickou, banální rodinnou detektivku, kterou jsme i na poli české kinematografie či televize viděli již mnohokrát. Ponuré město a generační traumata si s větším potenciálem pohrávaly, výsledek je ale naprosto nevybočující, průměrný snímek, který nenabídne ani překvapivé zakončení, ani výraznou zábavnost průběhu děje. Specifický režijní styl Jana Březiny ale potenciál má. Snad jej do budoucna využije lépe.

• Hodnocení