Recenze Chytla nás vlna: Italské drama připomíná film Hvězdy nám nepřály, ale na rozdíl od něj diváka citově nevydírá

„Bolesti neutečeš, musíš se s ní naučit žít.“

Puberťáci Sara a Lorenzo se do sebe na letním kurzu jachtingu zakoukají. Po prázdninách se vrací zpět do Palerma, začíná škola a jejich životy se vrací do starých kolejí. Přestože se Sara zpočátku snaží držet si od něj odstup, postupně se sbližují. Lorenzo však netuší, že se mu bojí prozradit nelítostnou pravdu.

V první řadě se povedl výběr ústředních hrdinů. Mladá herečka Elvira Camarrone dokonale ztvárňuje rozpolcenou dospívající dívku. Ze všeho nejvíce si chce naplno užívat života, ale zároveň se musí vyrovnat s omezeními, která souvisí s její nemocí. Takto těžkému životnímu údělu by člověk v tak nízkém věku čelit neměl. I když o moc lehčí to není ani v dospělosti. Nicméně občas nám může připadat, že je se vším moc smířená. Herec Roberto Christian zase představuje až nerealisticky ideálního chlapce. Jenže jsou oba tak sympatičtí a roztomilí, že jim to prostě musíme prominout.

Jachtingové scény střídají ty citově vypjaté a film je celkově vyváženější.Námět nápadně připomíná romantické drama Hvězdy nám nepřály. Nalezneme zde však jeden podstatný rozdíl – v tomto případě se tvůrci nesnaží s divákem tolik emočně manipulovat. Příběh je navíc protknut sportovní tematikou. Právě jachtingové scény střídají ty citově vypjaté a film je celkově vyváženější. Nejenom kvůli tomu je navíc mnohem uvěřitelnější.

O samotné nemoci se dozvídáme až později, takže to nejdříve vypadá jako běžné seznámení dvou mladých lidí. Jen se jejich vztah vyvíjí strašně moc rychle, krátce po setkání už si vyznávají neskonalou lásku. Ačkoliv je pravda, že první zamilování doprovázejí často prudké vzlety a někdy i dost strmé pády. Jen je škoda, že jim to divák tak úplně nemůže věřit.

Překotným vývojem prochází i vztah Lorenza a rodičů Sary. Nejdříve se jim vůbec nezamlouvá, a nakonec společně v klidu večeří u jednoho stolu. Ale nevidíme žádné detaily ohledně toho, jak dospěli do tohoto stavu. Přesně takové věci jsou ve snímku vynechány, což mu moc neprospívá.

Pozornost je věnována hlavně psychické stránce všech zúčastněných. Sara se musí smířit s tím, že bude brzy na vozíčku a také s tím, jak na to reaguje její okolí. Její rodiče se kvůli tomu dokonce sestěhují zpátky k sobě. Její nejlepší kamarádka zase vlastně úplně neví, jak se k tomu postavit. A Lorenzo se snaží co možná nejvíce užívat všechny společné chvíle.

Zajímavé jsou také pasáže z rehabilitací. Pokud jste se jich v nějaké formě museli někdy účastnit, tak určitě znáte ten zvláštní pocit. Člověk chce věřit, že mu pomůžou, ale není si úplně jistý tím, jak moc účinné ve skutečnosti jsou. V konečném důsledku mu nezbývá než věřit, že to celé má nějaký smysl. V tomhle ohledu se s hlavní hrdinkou můžou diváci s podobnou zkušeností lehce ztotožnit.

Na sluncem zalité záběry z prostředí Sicílie se skutečně dobře kouká a osvěžující je i sportovní prostředí. Sara i Lorenzo chtějí překonávat své limity a mít prostě radost ze života. Celkem povedené jsou i dialogy mezi jednotlivými herci, díky nimž dílo získává větší hloubku. Nicméně scénář je zbytečně osekaný. Kvůli tomu bohužel nevidíme vývoj některých vztahů, to nejvíce zamrzí u zamilované dvojice. Příběh se zase tak nepokouší vymanit ze škatulky tragických romantik. Zároveň ale netlačí přehnaně na emoce a zpracování je vcelku obstojné. Pokud vás tento žánr zajímá a nechcete vyloženě probrečet celý film, nebudete zklamaní.

„Nejsi náhodou stalker, že ne?“

„Pojď, vezmu tě na své oblíbené místo, kam jsem ještě nikdy nikoho nevzal!“

Není to až moc klišé líbat se na pláži při západu slunce?