Recenze A pak přišla láska…: Komorní tragikomické drama jde do takové hloubky, až to může diváka začít nudit

Aby člověk mohl rozdávat lásku ostatním, musí mít rád především sám sebe.

Nadějný tvůrce Šimon Holý na sebe znovu upoutal ve druhém celovečerním filmu, za kterým stojí jako režisér i skladatel. Na scénáři spolupracoval s herečkami, které ztvárňují hlavní role. Ukazuje, že když máte talent, dají se i v mladém věku dělat velké věci.

Aby našla životní štěstí a lásku, rozhodne se psycholožka Kristýna odjet na ozdravný víkend ke kartářce Zdeně. Jako podporu s sebou vezme i svou dospělou dceru Sáru, která je ale k celému výletu dost skeptická. I když jsou praktiky kartářky velmi pochybné, Kristýna se díky nim dozví víc o sobě samé i svém okolí.

Mezilidské vztahy řešíme každý den úplně všichni. Ačkoliv je to tak běžná věc, patří zároveň mezi ty nejsložitější záležitosti na světě. Není divu, že se právě tomuto tématu věnuje tolik snímků a tento není výjimkou. Autor dává ústředním herečkám velký prostor k rozvíjení volných dialogů. Díky tomu působí důvěryhodně, ala na druhou stranu mohou být chvílemi až zdlouhavé.

Herecké obsazení tvoří hlavně ženy, konkrétně Pavla Tomicová, Sara Venclovská, Tereza Hofová a Eliška Soukupová.Herecké obsazení tvoří hlavně ženy, konkrétně Pavla Tomicová, Sara Venclovská, Tereza Hofová a Eliška Soukupová. Jejich schopnost improvizace je neuvěřitelná, a navíc se jim daří vyvolávat úsměv tím, jak jsou jejich promluvy výstižné. Kolikrát je to až takové breptání o tom samém stále dokola, ale lidi zkrátka občas takhle mluví.

Velká pozornost se věnuje právě vztahu mezi matkou a dcerou. A především také tomu, jak snadno může rodič předat nějaké své trauma na dítě, aniž by si to vůbec uvědomoval. V posledních letech se také často mluví o důležitosti sebelásky. Závěr díla vrcholí tak, aby byl dán důraz na tohle poselství. Ačkoliv to může znít jako sebevětší klišé, naštěstí se divákům nenutí za každou cenu.

Řeší se také to, jak moc věrohodní jsou různí léčitelé, šarlatáni, kartáři či věštci osudu. Tvůrci si z nich nejdříve otevřeně dělají legraci. Zvláště Tereza Hofová coby kartářka Zdena je v úvodní sekvenci naprosto parádní. Postupně se ale nenápadně dochází k názoru, že i když se může jednat o podvodníky, mohou lidem někdy doopravdy pomoct. Už jen třeba kvůli tomu, že je přinutí zamyslet se trochu nad jejich životem.

Tempo celého filmu je velmi pomalé, aby se příběh stihl věnovat niterným pocitům jednotlivých postav. Mnoho věcí je pouze naznačeno, takže si k nim musí divák dojít sám. Ne každému ale vyhovují rozvláčné scény, které kolikrát ani nejsou tak zajímavé.

Umělecký dojem podporuje i kamera, kterou má na svědomí Jana Hojdová. Například zachycuje herce z neobvyklých úhlů, záběry mnohdy trvají delší dobu a jsou nehybné. Celé prostředí je navíc laděno spíše do tlumených barev a často se děj odehrává v přítmí. A nechybí ani nejnovější trend současnosti – videa, na kterých člověk natáčí sám sebe na mobil.

Snímek A pak přišla láska… balancuje na tenké hranici tragikomičnosti, což není vůbec jednoduché. V českém prostředí se navíc podobná komorní dramata příliš často nevidí. Chvílemi to ovšem vypadá, že se snaží působit až příliš uměleckým dojem. Velkým pozitivem je však osobní přínos čtveřice hlavních hereček. Aby dokázaly tak věrohodně nastínit hloubku některých pocitů, musí čerpat z osobních zkušeností. Proto dává smysl, že dostaly tolik prostoru pro improvizaci. Některé dialogy a záběry jsou ale až příliš zdlouhavé a komerční divák se může poměrně snadno začít nudit. Nicméně jestliže chcete zažít nevšední zážitek a rádi se rochníte v mezilidských vztazích, s tímhle filmem nešlápnete vedle.

„A tady vidím velký špatný!“

„Někdy si říkám, že je škoda, že nejsem lesba…“

„Za všechno špatné v životě žen v naší rodině můžou muži!“