Recenze: Arvéd je chaotická hypnotická podívaná, která se snaží neotřele zachytit komplexnost Jiřího Arvéda Smíchovského

Je to jen hra.

Anebo není? Na to se z velké části ptají tvůrci snímku Arvéd. V něm se zaměřují na záhadami obestřený život Jiřího Arvéda Smíchovského a vypráví o tom, kam až jsme schopni zajít, abychom dosáhli svého cíle. Za války působil Jiří Arvéd Smíchovský jako nacistický konfident, díky čemuž se mu podařilo zachránit před nacistickým táborem Štěpána Plačka. Po válce se jejich role obrací, Plaček jakožto vyšetřovatel státní bezpečnosti zařizuje, že je Arvéd u soudu zproštěn rozsudku smrti za spolupráci s nacisty a je odsouzen pouze na doživotí. Plaček také využívá Arvéda ke svým cílům – k usvědčování nepohodlných osob z vězení. Arvéd má z toho výhodu prominentního vězně a dostává za to svou největší drogu – vzácné okultistické knihy. A tak se rozehrává hra o Arvédovu duši i zdravý rozum.

O ten zdravý rozum však mají šanci přijít i samotní diváci při sledování toho hypnotického a chaotického snímku. Arvéd totiž z velké části působí především jako horečnatý sen, u kterého si většinu času nejsme jisti, co je realita a co ne. A to byl určitě do jisté míry záměr. Režisér a scenárista Vojtěch Mašek se snaží proniknout do Arvédovy komplikované mysli a odhalit jeho četná tajemství. Vlivem toho se však zamotává do spletitého děje a přichází díky této komplexnosti o diváky, kteří se zkrátka ve vyprávění postupně ztrácí a nedokážou udržet pozornost.

Tomu nepomáhá ani cyklické opakování určitých momentů a prolínání současnosti s minulostí i budoucností. Samotný příběh je sice podmanivý, a to i díky vhodně zvoleným vizuálům, ale tvůrci skáčou z jedné linky do druhé a divák tak nemá šanci pochytat, jak to vlastně celé bylo. Nikdy tak nezjistíme, co byla pravda a co jen výplody Arvédovy fantazie nebo čirá hra. A to je vlastně chytrý tah ze strany Maška a spol., neboť tím Arvédovi uchovávají onu jeho pověstnou tajemnou auru a nechávají prostor pro spekulace a divákovu fantazii.

Výrazně vybočuje především Michal Kern v roli titulního protagonisty. Jeho Arvéd je zkrátka líbezně ztvárněné čisté zlo.Podobně nesrozumitelné, v dobrém smyslu slova, jsou i herecké výkony. Výrazně vybočuje především Michal Kern v roli titulního protagonisty. Jeho Arvéd je zkrátka líbezně ztvárněné čisté zlo. Kern podává opravdu silný a přesvědčivý výkon, který se divákovi vryje na nějakou dobu do paměti. Za pochvalu stojí též Saša Rašilov nejml. coby Štěpán Plaček, jehož role, byť je vedlejší, tak je už od samého počátku díky hercovu výkonu velmi dobře zapamatovatelná.

Za pochvalu pak také stojí i kulisy. Celý příběh se totiž odehrává v interiéru a z většiny prostředí věznice, která je zde ztvárněna autenticky. Kvalitně provedená je i celková výprava, která je nejvýraznější především v podivných podzemních ritualistických scénách, které díky tomu působí správně strašlivě.

V závěru je Arvéd zajímavým snímkem, který ale rozhodně není pro všechny. Ze scenáristického hlediska je poněkud chaotický a nepřehledný. Zdá se však, že tento styl vyprávění je ze strany autorů záměrný. Celá podívaná tak působí jako jakýsi hořečnatý sen, u kterého si nejsme jistí, co je realita a co se pouze odehrává v hlavě titulního protagonisty. Ten je bravurně ztvárněn Michalem Kernem, jehož výkon docílí u diváka onen zamýšlený nepříjemný pocit.

Jiří Arvéd Smíchovský splácí svůj dluh udáváním nepohodlných osob.

Svůj trest si však stejně musí odpykat.

A Štěpán Plaček moc dobře ví, že ho má pod palcem.