Síla slov je převeliká – podmaňují si čtenáře a někdy i své tvůrce. Pro někoho jsou vyjádřením silných emocí a pro jiného zase cestou od životního stereotypu ke slávě. V každém případě je vypravěčství naším nejmocnějším uměním. U ctižádostivých autorů se však většinou pojí s nemalými tvůrčími problémy. Autoři filmu The Words to zjevně dobře vědí, ale přijdou ještě s něčím překvapivým?
Zápletka filmu popsaná v každém dostupném přehledu zní zajímavě, ale bohužel v praxi si můžete přečíst právě jenom to a neztrácet čas chozením do kina, jelikož ničeho dalšího se nedočkáte. Snímek se odehrává ve třech rovinách a každá z nich je neobyčejně prostá, bez nějakého úžasného překvapení. Vždyť i jedna z hlavních postav ke konci přiznává, že děj nemá žádné odhalení nebo ponaučení, což má v tu chvíli vyznít sarkasticky, ale ve skutečnosti to je poměrně vhodné zestručnění skutečného dojmu z příběhu. K zodpovězení zůstává jedna klíčová otázka, ale s jejím řešením si asi nikdo hlavu lámat nebude.
V případě The Words snadno přichází na mysl přirovnání k napůl připravenému jídlu. Máme tu dobrou základní ideu, ale pouze minimalistické provedení. Jsou nám poskytnuty vhledy do psychologie psaní, ovšem nedozvíme se nic nového. Herci… Inu vyprávění Jeremyho Ironse stojí za to slyšet, jenže stejně jako Dennis Quaid a Bradley Cooper by jeho roli mohl obsadit de facto kdokoliv. Z úplně jiných důvodů jsem si docela užil akorát Doru (Zoe Saldana) a Daniellu (Olivia Wilde) – budete mít hezký výhled, kluci!
Ujít polovinu cesty je lepší než vůbec nevyrazit. Jenže to také znamená pokazit potenciálně příjemný výlet.
„Ani nevíte, kolik lidí mne tady obtěžuje a požaduje kouzelné sluchátko.“
Na druhou stranu, s ní se člověk určitě na psaní nesoustředí.
Divoká Olivia.
V případě The Words snadno přichází na mysl přirovnání k napůl připravenému jídlu. Máme tu dobrou základní ideu, ale pouze minimalistické provedení. Jsou nám poskytnuty vhledy do psychologie psaní, ovšem nedozvíme se nic nového.