Je tohle příběh Amy?
Amy Winehouse je jednou z nejvýraznějších hvězd hudebního nebe nového tisíciletí a zároveň členkou nechvalně proslulého “klubu 27”, což je neformální pojmenování skupiny hudebníků, jejichž život skončil před jejich 28. narozeninami. Několikanásobná držitelka Grammy měla úžasný hlas a pěvecký talent u ní doprovázelo obrovské nadání pro skládání písní i psaní textů, bohužel také deprese, bulimie, závislost na alkoholu, drogách, a nejeden toxický vztah. Tím nejvýraznějším byl ten partnerský s jejím svého času manželem, Blakem Fielder-Civilem, který byl také širokou veřejností hojně viněn za její tragický osud. A toto pouto v životopisném filmu hraje snad největší roli.
Nové britsko-americké drama nám chce vyprávět příběh, který už dříve a mnohem, mnohem lépe zvládl převést na plátno režisér Asif Kapadia se svým dokumentem Amy, a také za něj vyhrál Oscara. Sledovat hranou Amy, jak chodí nešťastně po bytě a zpívá si, za pochodu skládá své písně, je poněkud prvoplánové a dost neoriginální. Zároveň je snímek trochu chaotický a pokud o umělkyni mnoho nevíme, je tu pro nás málo záchytných bodů, abychom se zorientovali, spoustu věcí nezjistíme, události na sebe moc nenavazují. Občas nevíme, co se zrovna děje, a unikají nám důležité souvislosti.
Marisa Abela jako Amy, dělá co může a je velmi charismatická, stejně jako její romantický protějšek Jack O’Connell. Bohužel, vypadají až příliš pohledně na to, abychom jim věřili, že jsou to trosky užívající tvrdé drogy. Pokud si toto období pamatujeme nebo dohledáme fotky na internetu, víme, že jejich závislost zašla opravdu daleko a rozhodně to nebyl pěkný pohled. Film mnoho věcí maluje na růžovo a nedaří se mu vykreslit tvrdou realitu závislosti. Proč? Také Amyina otce Mitche vykresluje především jako ustaraného a milujícího, přestože jde o kontroverzní postavu a čistota jeho úmyslů v souvislosti s vlastní dcerou je přinejmenším diskutabilní.
Na nás ale dýchne jen malá dávka jejího zoufalství a ztracenosti.Tohle zpracování se nám nedostane pod kůži. Místo ošklivé pravdy, jak závislost a trápení zničily jeden obrovský talent, se toho dovíme jen málo. Opravdu málo. Závěr života Amy Winehouse provázely skandály, excesy, šokující koncerty, které nebyla schopna absolvovat. Na nás ale dýchne jen malá dávka jejího zoufalství a ztracenosti. To nejvíc, co nás chytí za srdce, je její hudba, a k tomu si nemusíme pouštět Back to Black.
Je zajímavé, že tvůrci se rozhodli ztvárnit osud tak rozervané a utrápené osobnosti (o čemž není pochyb, pokud se upijete v sedmadvaceti) a zároveň se ho snaží jaksi uhlazovat, romantizovat a dělat z něj líbivou podívanou. Většinou se u životopisných filmů dočkáme pravého opaku, jisté dramatizace, aby bylo “na co se dívat”. Back to Black je poměrně průměrný snímek sám o sobě, ale s výjimečnou hudebnicí, která byla jeho předlohou, nemá společného kromě pár písní nic. Film divákovi ukáže jen povrch problémů a nedokáže to, co přesně Amy uměla: nevybíravě tnout do živého.
Na vrcholu bývá člověk sám.
A pády na dno bývají velmi snadné.
„I wanna be loved by you, just you…“
Back to Black
Je zajímavé, že tvůrci se rozhodli ztvárnit osud tak rozervané a utrápené osobnosti (o čemž není pochyb, pokud se upijete v sedmadvaceti) a zároveň se ho snaží jaksi uhlazovat, romantizovat a dělat z něj líbivou podívanou. Většinou se u životopisných filmů dočkáme pravého opaku, jisté dramatizace, aby bylo “na co se dívat”. Back to Black je poměrně průměrný snímek sám o sobě, ale s výjimečnou hudebnicí, která byla jeho předlohou, nemá společného kromě pár písní nic. Film divákovi ukáže jen povrch problémů a nedokáže to, co přesně Amy uměla: nevybíravě tnout do živého.
- Hodnocení
