Tenhle boj o svou zahrádku prostě musí vyhrát.
Po svých úspěších s Vlastníky a Mimořádnou událostí je Jiří Havelka zpátky s dalším autorským snímkem. Opět sedá na režisérské i scenáristické křeslo, tentokráte aby přivedl do života filmovou adaptaci klasické novely Zahradníkův rok z pera Karla Čapka.
Ti, co knihu znají, si možná pomyslí: vždyť tam ale není moc žádný děj, co se tam dá adaptovat do 103minutového filmu? A mají pravdu. I proto Havlíček a spol. využívají zmíněnou novelu jako berličku, o kterou se opírají a vypůjčují si spíš jen její kontury a zasazení do zahradnického prostředí. V průběhu vyprávění také slyšíme pasáže z knihy, které nám svým charakteristickým elegantním vypravěčským hlasem postupně předčítá Oldřich Kaiser. Jinak se však snímek inspiruje i skutečným příběhem, který balancuje na hraně bizáru, absurdna a tragikomedie.
Sledujeme zde otrlého zahradníka, který se svou ženou žije na úpatí malebného kopečku a společně se tu starají o své malé zahradnictví. Jejich idylický život však naruší příchod nového majitele nedalekého zámku, který si dělá zálusk i na jejich pozemek a chce ho přetvořit podle svých představ. Jenže s tím nesouhlasí jeho dva obyvatelé. Když tedy zámožný pán zjistí, že zahradnictví brání jeho plánům, spustí se sled bizarních událostí: vytvoří plot s žiletkovým drátem a zavře příjezdovou cestu, kam postaví rampu a drzého hlídače a začne ničit zahradníkovy plody tvrdé práce. Své činy postupně zintenzivňuje, jen aby dosáhl svých cílů. Zahradník se však nevzdává a jen tak se nedá. Ve snaze bránit svůj domov i živobytí zapojuje do celé situace starostku i policii, ale vše vrcholí, když se zahradník rozhodně vzít osud do vlastních rukou. Jak jen tohle může dopadnout?
Havlíček zde opět představuje svůj klasický černý humor, který je spíše na hranici komedie a dramatu, protože velmi úzce čerpá z reality.Odpovědí je: jako bizarní podívaná. Havlíček zde opět představuje svůj klasický černý humor, který je spíše na hranici komedie a dramatu, protože velmi úzce čerpá z reality. To vše, čím si zahradník ve snímku prochází, je skutečné utrpení, které je prostě život. Havlíček zde tak vlastně ukazuje, jak může být život občas drzý a strašně nefér, ale důležité je se nevzdávat, stejně jako náš protagonista. Zahradníkův rok tak je na jednu stranu působivou alegorií ze života – každému občas osud postaví pod nohy podobné překážky, jde jen o to je překonat. V tom smyslu je Zahradníkův rok poměrně povzbudivý, ale vtipy v něm nehledejte.
Druhou, velmi výraznou stránkou celého filmu, je, jak už název napovídá, zahradnictví. Tvůrci velmi detailně ukazují procesy pěstování jednotlivých rostlin, bylin, ovoce, zeleniny a dalších plodů. Vše je ukazováno s láskou a citem pro dané témat. Je znát, že si s tím Havlíček dal záležet – na výsledku se odráží fakt, že se snímek natáčel celý rok, vždy dva dny v každém měsíci, abychom mohli detailně vidět proces růstu jednotlivých rostlin a jak se mění v různých ročních obdobích. A to dodává celé podívané jistou dávku autenticity.
Zahradníkův rok má však jistá specifika, která nemusí sednout úplně každému. Poněkud podivný je totiž němý protagonista v podání Oldřicha Kaisera, který během 103 minut nepromluví jediné slovo (když nepočítáme zmíněné předčítání Zahradníkova roku). I přes to však Kaiser podává obdivuhodný a silný výkon. Všechen jeho minimalistický přednes se vejde do mimiky a řeči těla, jeho činy a posunky v obličeji zkrátka mluví samy za sebe, a tak dokazuje, že ke ztvárnění emocí slov vlastně není potřeba. Pozdvihnuté obočí sem, vzpřímené držení těla tam… tím vším nám Kaiser dokonale přenese pocity své postavy.
A tak, ač je zpočátku trochu iritující, že hlavní hrdina nemluví a celou dobu čekáme, než pronese nějaké slovo, to v závěru vlastně tolik nevadí, a kdyby své ticho prolomil, spíš by to pokazilo celkový dojem. Podobně je na tom i zahradníkova manželka v podání Kaiserovi skutečné partnerky a písničkářky Dagmar Vokaté. U té je znát, že je neherečkou a občas se trochu potýká s tím, jaký výraz v obličeji použije či jak správně zareagovat a přenést danou emoci. Ale v závěru, i přes svou nezkušenost, podává celkem solidní výkon.
Skvělou práci pak odvádí Štěpán Kozub jako slizký a zákeřný hlídač, kterého nový majitel zámku postavil k příjezdové cestě Zahradnictví. Kozub se očividně v roli vyžívá a my ho díky jeho přesvědčivému přednesu z duše nenávidíme, za což mu patří velká pochvala.
V závěru je Zahradníkův rok zajímavou podívanou, ve které se mísí bizár a absurdno. Humor jako u Vlastníků nebo Mimořádné události zde však nehledejte – co tu ale najdete je Havlíčkovo typické odvyprávění příběhu, který je prostě ze života, a právě proto je to tak nepříjemné. Na podivnosti podívané dodává i mlčenlivý protagonista, kterého výborně ztvárňuje Kaiser. Ten si, aniž by promluvil jediné slovo, osvojuje celý film a svou mimikou a řečí těla prostě vypoví všechno. Zahradníkův rok rozhodně není pro každého, běžného diváka hledajícího typickou českou komedii pravděpodobně moc nepotěší, ale své publikum lačnící po tragikomedii ze života si určitě najde.
„Moc nás to mrzí, ale naše úřady jsou prostě neschopné.“
A policie na tom není o nic lépe…
Tak je na čase vzít věci do svých rukou.
Zahradníkův rok
V závěru je Zahradníkův rok zajímavou podívanou, ve které se mísí bizár a absurdno. Humor jako u Vlastníků nebo Mimořádné události zde však nehledejte – co tu ale najdete je Havlíčkovo typické odvyprávění příběhu, který je prostě ze života, a právě proto je to tak nepříjemné. Na podivnosti podívané dodává i mlčenlivý protagonista, kterého výborně ztvárňuje Kaiser. Ten si, aniž by promluvil jediné slovo, osvojuje celý film a svou mimikou a řečí těla prostě vypoví všechno. Zahradníkův rok rozhodně není pro každého, běžného diváka hledajícího typickou českou komedii pravděpodobně moc nepotěší, ale své publikum lačnící po tragikomedii ze života si určitě najde.
- Hodnocení
