Road trip táty a dcery… po stopách obětí holocaustu.
Roku 1991 se Američanka Ruth (Lena Dunham) vydává do Polska, rodné země svých rodičů. Po rozvodu a smrti matky možná hledá nový směr a na této ponuré dovolené chce jít po stopách obětí holocaustu, mezi které patřili i její předci. Nejspíš s nadějí, že jí to přinese odpovědi na nevyřčené otázky, nebo pomůže pochopit chování jejího otce Edeka (Stephen Fry). Jenže tento svérázný muž, který snad nedokáže brát nic vážně, se k ní rozhodne přidat, a od začátku bojkotuje její pečlivě naplánovaný itinerář. Ale proč vlastně?
Ruth ztrácí trpělivost. Tahle dvojice si evidentně nerozumí, během cestování a odkrývání minulosti se propast mezi nimi jen prohlubuje. Ani jeden z nich nevidí, že jsou na tom oba stejně: chtějí žít život po svém, ale ten druhý je nechápe. Na jedné straně vidíme ženu, která tvrdí, že je spokojená, ale je zádumčivá, trestá se hladověním a následným nočním přejídáním. Oproti ní její otec, který zažil nepopsatelné hrůzy v koncentračním táboře, si umí užívat život, je mu jedno zda má zrovna špinavý svetr, a takřka nad každou křivdou dokáže mávnout rukou. Jak může být jeho dítě, vyrůstající ve svobodné zemi, tak utrápené? Možná s tím má co do činění generační trauma, které jejich vztah (a vztah k sobě samým) významně poničilo. A nejen ono trauma, ale také neschopnost Edeka mu čelit a mluvit o něm, nutíc tak Ruth jen domýšlet si, proč se její rodiče chovali tak či onak.
Chápeme také, že Edek neměl na výběr, nebylo moc možností a odborné pomoci, jak se s tíhou minulosti vypořádat, oproti dnešní dostupné terapii. Jenže jeho dlouho zašpuntovaných emocí se dočkáme až v posledních pěti minutách, kdy se složí pod tíhou vzpomínek, a v tu chvíli jeho naprostá otevřenost působí už moc křečovitě.
Možná režisérka Julia von Heinz příliš spoléhala na to, že židovský původ hrdinů a zmínky o holocaustu budou diváky automaticky dojímat, i když nám postavy zůstávají nepřístupné.Možná režisérka Julia von Heinz příliš spoléhala na to, že židovský původ hrdinů a zmínky o holocaustu budou diváky automaticky dojímat, i když nám postavy zůstávají nepřístupné. Na konci nám nepřijde, že by se Ruth něco dozvěděla, naučila, a došla porozumění. Nemá empatii vůči citům otce a není si jich vědoma, pokud jí nejsou polopatě, nebo řekněme “po americku” vysvětleny. Kde Edek s hrdostí odchází od střípků artefaktů, které zbyly po jeho rodině, tam Ruth přichází s dolary, aby je získala. Tak jako nedokáže ona porozumět svému otci, tak jsme jí nedokázali porozumět ani my.
Rodinný poklad není příliš depresivní, ale ani optimistický. Vlastně se mu daří v nás zanechat zcela mdlý a nevýrazný dojem, což je u filmu dotýkající se hrůz druhé světové války opravdu na pováženou. Naznačuje, jak se trauma rodiče může promítnout do dítěte a jejich vztahu, jinak je jeho poselství ale dost nemotorně podané. Nesourodá a nesympatická ústřední dvojice výslednému dojmu nepřidává.
Když už jezdit po Polsku, tak alespoň Mercedesem.
Vlak totiž možná není ten nejlepší dopravní prostředek…
Každou ošklivou vzpomínku zvládne zahnat karaoke!
Rodinný poklad
Rodinný poklad není příliš depresivní, ale ani optimistický. Vlastně se mu daří v nás zanechat zcela mdlý a nevýrazný dojem, což je u filmu dotýkající se hrůz druhé světové války opravdu na pováženou. Naznačuje, jak se trauma rodiče může promítnout do dítěte a jejich vztahu, jinak je jeho poselství ale dost nemotorně podané. Nesourodá a nesympatická ústřední dvojice výslednému dojmu nepřidává.
- Hodnocení
