Beetlejuice, Beetlejuice…
Bee… no, radši jeho jméno neříkejme třikrát za sebou. Co se stane, když to uděláme? Zjeví se stejnojmenný chaotický démonický bioexorcista a udělá nám ze života peklo. Své o tom ví Lydia Deetz. Už je to 36 let, co potkala duchy Adama a Barbaru Maitlandovy, do jejichž bývalého domu se spolu se svou rodinou nastěhovala. Tehdy se střetla i s Beetlejuicem, vlastně se s ním, nebýt pohotové reakce Adama a Barbary, málem oženila.
Teď má Lydia vlastní pubertální dceru Astrid, která je v jistých ohledech přesně jako byla ona v jejím věku. A duchy vídá stále. Vlastně má z toho docela dobrý byznys a televizní show. Po nečekané rodinné tragédii se však Lydia, Astrid a Lydiina nevlastní matka Delia vrací tam, kde to všechno začalo – do městečka Winter River. A postupně se ukáže, že Beetlejuice není nikdy zcela pryč. Když se Astrid dostane do potíží a je zatažena do temného podsvětí plného duchů, je Lydia nucena spojit síly s tím, jehož jméno nesmíme třikrát vyslovit. A problémy jsou na světě. Jenže to ještě Lydia netuší, že Beetlejuice má své vlastní trable: V patách mu je duše vysávající bejvalka, která právě vstala z mrtvých.
Pokračování slavného snímku Tima Burtona z roku 1988 má poněkud zapeklité vyprávění se spoustou dějových linek, díky kterým je sice trochu roztříštěné, ale po většinu času dává smysl a vyústí ve velkolepé a více než uspokojivé finále. Jediné, co se zdá být trochu nadbytečné, je linka s Beetlejuicovou ex-manželkou, která je sice zábavná, ale příběh by se bez ní vlastně docela obešel.
Je však chvályhodné, jak přesvědčivě a intenzivně nás Burton po 36 letech opět vtahuje do světa Beetlejuice a je to, jako bychom nikdy neodešli.Je však chvályhodné, jak přesvědčivě a intenzivně nás Burton po 36 letech opět vtahuje do světa Beetlejuice a je to, jako bychom nikdy neodešli. Postavy jsou stejné „šáhlé“ a podivné a příběh půvabně šílený a dojemný zároveň.
Říct, že je vyprávění poněkud morbidní, je podhodnocení situace. Je to přeci jen film o smrti a té je tu opravdu hodně. Burton a spol. se nestranní černého humoru, ale zároveň dokážou o smrti mluvit s úctou a elegancí, když na to přijde. A právě tahle kombinace je to, co činí oba díly Beetlejuice tak jedinečnými. Když některá postava umře, je to komické i tragické zároveň, nikdy necítíme, že je to ze strany tvůrců jen blbý vtip. Ano, o smrti se tu žertuje hodně, ale nikdy ne nevkusně a vše je bráno s velkou dávkou nadsázky. Navíc, hlavní postava vidí mrtvé, takže pro ni není nikdy nikdo skutečně pryč a i v tom je něco poetického.
Kromě děje, který i přes nové scenáristy (zde Alfred Gough a Miles Millar, v první díle Warren Skaaren a Michael McDowell), skvěle navazuje na jedničku, nás do světa navrací i vizuály. Už od samého začátku jsme do filmu vtáhnuti působivými záběry skrze maketu městečka Winter River, z kterých prostě čiší nostalgie. A tu navozuje i zbytek vizuálů a zobrazení všech částí podsvětí. Povedeně se zde misí praktické efekty, makety, CGI a stop-motion a další vizuální prvky. Zaujme i nápaditá animovaná pasáž, která především pobaví svou neotřelostí (kvůli spoilerům bohužel nelze vyzradit, o co se jedná).
A nechybí ani písečný červ (okatá parodie na Dunu) nebo pestrá nabídka mrtvých obyvatel podsvětí. Ty navíc skvěle dotváří make-up, je znát, že po většinu času jde o praktické efekty a skutečné masky, nikoliv CGI, jako to v poslední době bývá. A tohle je přesně to, čím se Burton odlišuje od zbytku. Sází na výrazný make-up místo počítačových efektů, a tak má jeho film ten pravý nádech autenticity. A to samé lze tvrdit o barvitých kostýmech.
Celý svět opět dotváří hudební doprovod Dannyho Elfmana. Ten povyšuje své původní skladby z prvního Beetlejuice, dodává jim ještě větší náboj a energii a vytváří díky nim nabitou atmosféru. Nechybí ani ikonická hudební témata, která jsou zkrátka správně nostalgická. Kromě toho je snímek také plný slavných songů, které ho oživují a jejich zakomponování do děje často velmi baví: Nechybí například nová iterace písně Day-O (The Banana Boat Song), kterou známe z jedničky. Dále tu zaznívají hity od interpretů jako jsou Donna Summers, Bee Gees nebo Richard Marx a další.
Hereckému obsazení pak bezesporu vévodí Michael Keaton. Ten je zpátky jako Beetlejuice, a to ve vší parádě. Je stejně divoký jako před 36 lety a Keaton do role vklouzává s lehkostí a nenuceností, jako by nikdy neodešel a nebyly to už více než tři dekády, co navlékl černobílé sako a zelenou paruku. Jeho Beetlejuice je zkrátka stále stejně šáhlý, excentrický, chaotický a zábavný i odpudivý zároveň. Keaton nám zkrátka opět připomíná, jaký chameleon skutečně je.
Zpátky je i Winona Ryder jako Lydie. Ta je teď dospělá a od té pubertální se o něco málo liší. A Ryder ve svém výkonu dobře rozlišuje tyto dvě verze postavy a stále si zachovává svou ikoničnost. Kdo se skoro vůbec nezměnil je Delia v podání Catherine O’Hara. Nikdo prostě neumí zahrát vyděšenou excentrickou ženskou jako O’Hara, která do své role vklouzává s elegancí sobě vlastní.
Z nováčků stojí za zmínku Jenna Ortega jako Astrid. Ta je sice podobná mladé Lydii, ale je i svou vlastní osobou a Ortega tohle dobře ztvárňuje. Podává silný výkon, i když už svým obsazením jako Wednesday a teď Astrid začíná trochu sklouzávat do stereotypů. Z nových tváří je pak skvělý Willem Dafoe jako Wolf Jackson – původně béčkový herec a teď detektiv ve světě mrtvých. Role Jacksona je Dafoeovi jako ušitá na míru a je až z podivem, že je toto první spolupráce mezi ním a Burtonem, protože do jeho světa skutečně skvěle zapadá.
V závěru je Beetlejuice Beetlejuice pokračováním, které předčilo veškerá očekávání. Příběh skvěle navazuje na první díl, nic nezůstává nevysvětleno a postavy jsou stále sympaticky střelené. Vizuální i hudební vykreslení světa je zkrátka půvabné, stejně jako Burtonovo pojetí smrti, které ve svém filmu vlastně vzdává hold. Když se k tomu ještě přidá talentované hvězdné obsazení v čele s výborným Keatonem, tak je na světě zábavná podzimní předhalloweenská podívaná, která prostě stojí za to.
Na tuhle chvíli čekal 36 let.
Jenže tentokrát je mu v patách děsivá bejvalka.
A Lydii se pomalu vrací trauma z dětství.
Beetlejuice Beetlejuice
V závěru je Beetlejuice Beetlejuice pokračováním, které předčilo veškerá očekávání. Příběh skvěle navazuje na první díl, nic nezůstává nevysvětleno a postavy jsou stále sympaticky střelené. Vizuální i hudební vykreslení světa je zkrátka půvabné, stejně jako Burtonovo pojetí smrti, které ve svém filmu vlastně vzdává hold. Když se k tomu ještě přidá talentované hvězdné obsazení v čele s výborným Keatonem, tak je na světě zábavná podzimní předhalloweenská podívaná, která prostě stojí za to.
- Hodnocení
