Recenze: Až na věky je srdcervoucí podívaná a intenzivní příběh o (sebe)lásce

Tohle je jeden z těch snímků, na které se bolí dívat. Protože je tak opravdový.

Velmi přesvědčivé a osvěžujícím způsobem syrové manželské drama debutující režisérky Lilji Ingolfsdottir zkoumá jednu z velkých životních otázek: Jak můžeme milovat někoho jiného, pokud neumíme milovat sami sebe? Zažijeme terapii, o které jsme nevěděli, že ji potřebujeme. Stejně jako hlavní hrdinka Maria (strhující Helga Guren).

Seznamujeme se s ní, když se ve vzpomínkách vrací k seznámení se svou spřízněnou duší, Sigmundem (Oddgeir Thune). Charismatický muzikant jí učaroval na první pohled a rozvedená máma dvou dětí znovu uvěřila na lásku. O sedm let a dvě další děti později je počáteční jiskra víceméně pryč a tento sympatický pár semlely běžné starosti. Mezi vyčerpanou dvojicí je cítit napětí, frustrace, spousta nevyřčených výčitek i touha po lásce, která se ale těžko hledá pod lavinou křivd. Sigmund se rozhodne situaci rozseknout a požádá o pauzu. A Maria? Ta se začne točit ve spirále a její pád jen nabírá na rychlosti.

Co se týče příběhu, není vlastně tolik o partnerské lásce či o rozchodu. Jistě, Sigmundův hrozící odchod je klíčovým hybatelem děje, ale jádrem filmu je Mariina cesta k sobě samé. Tohle není obyčejný příběh „muž opustí ženu, žena se zhroutí a znovu hledá své štěstí“. Ale ne, Až na věky jde hlouběji, otevírá v hrdince i divácích staré rány a nesype do nich sůl, nýbrž do nich vylije kanystr benzínu a pak ho s potěšením zapálí. Zaměřujeme se na Mariin narušený vztah k sobě samé a jak se projevoval ve vztahu. Pasivně agresivní hádky, argumenty, které nikam nevedou, rádoby vtipné popichování, které partnera ponižuje. Scénář je tak opravdový, realistický, jakoby se jednalo o přepis hádek z běžné domácnosti. Žádné přikrášlování a filmové pozlátko. Žádné konejšivé usmiřování jako z červené knihovny. Jen drobné rány, které si partneři zasazují, které pak začnou hnisat a prohlubují se.

Stejně jako celý film působí kouzelně civilně a obyčejně, i Helga Guren svou roli Marie předvádí naprosto samozřejmě. Její hrdinka je tikající časovaná bomba plná frustrace, viny, křivd a sotva potlačovaného vzteku a Guren ji ovládá v každém momentu. V některých chvílích je její Maria naprosto nesympatická, vyjede na svou dospívající dceru nebo slovně napadne Sigmunda, ale její brilantnost spočívá v tom, že s ní jindy zase cítíme. Je nám líto když se hroutí a ponižuje. Chápeme její bolest, když nemůže spát a přečte si zdrcující zprávu. Někdy ji chceme chytit za ramena a zařvat: „Vzpamatuj se!“, ale zároveň jí tiše fandíme, aby to zvládla.

Sigmund je sice iniciátor rozchodu, ale není prezentován jako grázl, který opustil chuděrku upracovanou manželku. Je to poměrně „klaďas“, který se snažil Marii udělat šťastnou, ale ta byla emocionálně dostupná asi jako signál v tunelu. Jejich manželství drželo pohromadě jen díky lepicí pásce a to nemohlo trvat “až na věky”. Snímek tak není černobílý, nehraje si na dobré a zlé, hrdinové jsou totiž obojí a ani jedno zároveň. Jsou to chybující lidé, jako každý z nás. Je třeba ještě vyzdvihnout terapeutku (kterou s klidným nadhledem hraje Heidi Gjermundsen Broch), která působí laskavě a vlídně, sice toho moc nenamluví, ale když už to udělá, je to jako když ve zpomaleném záběru shodí bombu pravdy.

Scénář je ostrý jako břitva, plný kousavých dialogů a neskutečně realistických momentů.Scénář je ostrý jako břitva, plný kousavých dialogů a neskutečně realistických momentů. Dalo by se nad ním uznale pokývat hlavou, ale máme dost práce s tím, zadržovat slzy a vyhánět z naší mysli vzpomínky na hádky, kdy jsme podobné (či do puntíku stejné) výroky sami slyšeli nebo prohlásili. Co se týče režie, Ingolfsdottir prokazuje na debutantku pozoruhodnou zručnost. Její schopnost přehoupnout se od domácích hádek k hluboké psychologické introspekci, aniž by ztratila dech nebo nás nudila, je působivá. Díky chladnému, strohému osvětlení a klaustrofobickému rámování a opakujícím se lokacím je Mariin duševní stav téměř hmatatelný.

Pokud hledáte odlehčenou romantiku pro dobrou náladu, tak utíkejte pryč tak dlouho, dokud vám nedojde dech. Ale pokud máte náladu na trochu introspekce (s příměsí norského sarkasmu), jděte do toho. Snímek není dokonalý, ale už jen výkon Helgy Guren stojí za cenu vstupenky a scénář nabízí uprostřed bolesti z rozchodu i spoustu vlídnosti a humoru. Jistě, film má své melodramatické momenty, ale celkově je to podívaná, kterou musíte vidět, pokud máte rádi filmy, které nepřikrášlují špinavou, srdcervoucí stránku vztahů.

Pokud jste někdy měli pocit, že severské filmy jsou příliš chladné, tak Až na věky na vás chrstne takovou dávku emocí, že vám to vynahradí za všechny. Je to podívaná stejně traumatizující jako osvobozující. Přiměje nás soucítit s hlavní hrdinkou, zatímco v některých chvílích bychom od ní nejraději utekli a nikdy se neohlédli. Až na věky není o lásce s partnerem, s tím se vždy můžeme rozejít. Ale až na věky musíme vydržet sami se sebou a to je vztah, který si musíme dát do pořádku. Možná to není příjemný film, ale je nesmírně silný, srdečný, opravdový, poučný, smutný i uspokojivý.

Nekonečné přehrávání šťastných vzpomínek v hlavě je cesta do záhuby.