Recenze: Výjimečný stav je černá komedie o dezinformacích, která se tváří přehnaně praštěně, ale na konci vám z ní zamrazí

Pravda je přeceňovaná.

To by mohl být slogan nejnovějšího počinu Jana Hřebejka, který se vrací do kin po sedmi letech od uvedení trilogie Zahradnictví. Hřebejk znovu usedá do režisérského křesla a dokazuje, že komedie, které vlastně ani nejsou komedie, mu prostě jdou. Výjimečný stav sice neaspiruje na filmařský počin roku, ale bezesporu patří mezi to povedenější, co dokáže současná česká filmová scéna nabídnout. A to díky hned několika přednostem. Vezměme to však postupně.

O co se tu vlastně jedná? Karel Beran je rozhlasový zpravodaj Českého rozhlasu na blízkém východě a momentálně má pokrývat dění v Kamburu. To by však nesměl být v Česku. Impulzivně a zcela neprofesionálně se totiž jednoho dne sbalí a odjíždí domů, aby odhalil, jestli ho jeho žena podvádí s mladším kamburským kolegou. Jenže v Kamburu mezitím propuká revoluce a Karel je profík, takže logicky začíná pokrývat události v Kamburu ze svého vinohradského bytu. který to musí pokrýt, aby neprosáklo, že už je doma.

Z obývacího pokoje si udělá doslova bojiště – vřavu davů simuluje skrze domácí spotřebiče, a když potřebuje zpověď místního, vypůjčí si zmíněného kolegu, kterého vězní ve svém bytě. Jeho fingované zpravodajské přenosy z obýváku jsou však natolik věrohodné a získávají Českému rozhlasu nevídané množství publika, že se ČRo rozhodne svému novináři poslat do revoltujícího státu podpůrný tým. Karel se náhle ocitne před neřešitelnou volbou: buď se přizná k mediálnímu podvodu, nebo musí předstírat vlastní smrt. Jak tohle může dopadnout? Dostihne ho nakonec pravda? Člověk by čekal, že ano, ale skutečnost je o něco složitější a potrhlejší.

To je ta hlavní část vyprávění, která se odehrává ve vinohradském bytě s prostřihy do rozhlasového studia. A takhle by to bývalo bohatě stačilo, ale tvůrci museli do příběhu zasadit zcela bezpředmětnou a nepotřebnou druhou dějovou linku. Její pointa je jasná: zobrazuje, jak běžní lidé vnímají fake news a nedokážou odlišit pravdu od lži, když jde o informace v médiích. Myšlenka je to dobrá, ale tato vedlejší dějová linka je zkrátka zbytečně rozvíjena do detailů a vlastně bychom se bez ní bohatě obešli (stačil by prostřih na posluchače rádia, jak vnímají celou Karlovu reportáž a sem tam zmíní i další potenciální nepodloženou dezinformaci). Linku s postavou Jaroslava Plesla a jeho matkou zkrátka úplně nepotřebujeme a obejdeme se bez ní.

Děj je také kvůli vícero linkám trochu překombinovaný, ač myšlenku má dobrou. Samotný příběh však ve svém jádru skvěle poukazuje na to, jak snadno mohou média lidi ošálit a jak tenká je hranice mezi pravdou a lží. V mnoha instancích pak také vidíme, že i když pravda kouká člověku přímo do očí, často jí není ochoten jen tak uvěřit, protože to není to, co slyšel v médiích. Tyto momenty jsou často velmi rozčilující, ale také velmi realistické (možná i proto jsou tak iritující) a přivádějí diváka k zamyšlení, což je na snímku chvályhodné. 

To, že se původně jednalo o divadelní představení, je na snímku prostě znát, a to v tom nejlepším smyslu.Každopádně Hřebejk a scenárista Milan Tesař, který je autorem i původní divadelní předlohy, představují zajímavý film, který je kvalitně zpracovaný. To, že se původně jednalo o divadelní představení, je na snímku prostě znát, a to v tom nejlepším smyslu. Veškeré scény ve vinohradském bytě působí divadelně, jsme omezeni víceméně na jednu lokaci, s níž si tvůrci dobře hrají (je stylizovaný do nejmenšího detailu a jeho prvky využity se vším všudy) a vše se odehrává v průběhu jednoho dlouhého včera, čímž získává příběh spád a divák se moc nenudí (až na chvíle, kdy odbočujeme do oné vedlejší linky).

V neposlední řadě je potřeba zmínit i výkony herců. Zejména Ondřej Vetchý a Tatiana Dyková tu předvádí herecký koncert. Své role oba sice místy přehrávají, ale ty si to žádají a sedí to k zběsilému tónu celého snímku. Vetchý celkem autenticky ztvárňuje válečného veterána, kterému už dávno praskly nervy a nemá to v hlavě zas tak srovnané/v pořádku. Svým výkonem dobře zobrazuje, jak může vypadat PTSD a co může s člověkem takový post-traumatický syndrom udělat. To vše skrze místy přehnaný humor a nadsázku, ale v jádru docela hluboký výkon. Velkou oporou mu je i Tatiana Dyková, která podává silný a výrazný výkon a její přednes nemá chybu. Dyková se opět představuje jako skvělá komička a nabízí divákům jeden skutečně nezapomenutelný monolog, který se vryje do paměti. A s Vetchým má navíc chemii a na plátně se dobře doplňují. 

Nejslabším článkem je Jordan Haj, který ve filmu hraje pravděpodobně díky svému arabskému původu, který se tvůrcům hodí pro vyprávění. Jeho přednes je plochý, i když se snaží a vedle Vetchého s Dykovou je prostě znát, že se nachází někde úplně jinde. A ač je dějová linka s postavou Jaroslava Plesla postradatelná, tak Plesl odvádí kvalitní práci a jeho výkonu nelze moc vytýkat, ba naopak, jedná se o menší, ale poměrně výraznou roli.

V závěru je Výjimečný stav povedenou černou komedií, u které se budete místy smát, ale na konci vám z ní spíš zamrazí. Hřebejk a spol. představují, jak lehké je vymyslet falešnou reportáž a kam až je člověk schopen zajít pro udržení lži (zde extrém) a na druhé straně dokázání pravdy. Nutí tak své diváky k zamyšlení. Děj je sice občas trochu překombinovaný a přehnaný, ale jeho myšlenka ho ctí a velkou oporou mu jsou skvělí herci, zvláště Vetchý a Dyková. Dohromady sice  nejde o nic objevného, ale myšlenka tu je natolik zajímavá a důležitá, že film stojí za zhlédnutí. 

A co si z toho na závěr vzít? Nevěřte všemu, co si přečtete on-line a informace si vždy ověřujte ze dvou nezávislých zdrojů.

„Ne, miláčku, nepodvádím tě, to není, jak to vypadá.“

„Stojím tu s Kamburským premiérem, který se právě vyjádří k celé situaci.“

„Co se to u vás děje za revoluci sousedé?“