Recenze Babygirl: Na film o touze je to šokující nuda

Padesát odstínů Wall Street.

Co se stane, když pošlete korporátní feminismus na výlet do země BDSM fantazie? Skončíte v červené knihovně nebo na semináři o obtěžování na pracovišti? Babygirl je snímek stejnou měrou dráždivý, matoucí a nezáměrně vtipný. 

Seznamte se s Romy (Nicole Kidman), oslnivou generální ředitelkou společnosti zabývající se automatizací skladů, která vládne zasedacím místnostem, ale zdá se, že nemůže najít uspokojení v osobním životě, nebo, řekněme si to na rovinu, ve své ložnici. Přichází Samuel (Harris Dickinson), přehnaně sebevědomý stážista, který na ulici zkrotí psa sušenkou a pak pokračuje v krocení… no, asi tušíte koho. Romy pod Samuelovou pochybnou „nadvládou“ konečně poprvé ve svém životě začíná zkoumat své submisivní touhy.

Co je na tom zábavného? Třeba to, že jejího manžela Jacoba, který ji nedokáže uspokojit, zaprvé hraje Antonio Banderas, celá desetiletí považovaný za jednoho z nejatraktivnějších mužů planety, a zadruhé jeho zaměstnáním je divadelní režisér. Kdyby mu jeho zbožňovaná manželka někdy naznačila, do jaké role ji má v posteli obsadit, jistě by si s tím nějak poradil…

Dobře, takže místo toho abychom sledovali, kdo vyhraje v souboji charismatu, zda Kidman nebo Banderas, musíme se dívat jak Romy tráví čas se Samuelem, o jehož postavě vůbec nic nevíme, což má asi působit záhadně, místo toho je to spíš nuda. Od ponižování v hotelovém pokoji až po trapné hrátky s miskami mléka, film vrší provokativní scénáře, aniž by je emocionálně ospravedlnil. Nicole Kidman podává tak syrový výkon, jak jen jí to scénář dovoluje. Její ztvárnění Romyiny zranitelnosti, zvláště naproti Banderasovi, vnáší do jinak povrchního příběhu trošku tolik potřebné hloubky. Plně se věnuje fyzické stránce role, a to i ve chvílích, kdy látka přechází do absurdity.

Na to, že film slibuje tabu a vzrušení, je Babygirl překvapivě vlažná.Na to, že film slibuje tabu a vzrušení, je Babygirl překvapivě vlažná. Chemie mezi Kidman a Dickinsonem je přinejlepším napjatá a jejich interakce často působí více klinicky než eroticky. Samuelova postava je spíše chodící klišé, namyšlený mladík, který si myslí že ví, co ženy opravdu chtějí. Romyina aféra je sice riskantní, ale působí spíše jako seznam erotických nápadů, kterými chce diváky šokovat, než promyšlená cesta filmového vypravěče, který ví, kam míří.

Scénář koketuje se zajímavými tématy: dynamika moci mezi pohlavími, prolínání korporátní Ameriky s osobní identitou, ale odmítá se odhodlat je blíže zkoumat nebo se k nim vyjádřit. Místo toho se opírá o povrchní úchylky a nechává diváky toužit po hloubce a vášni, které naznačuje, ale nikdy nedodá. A co je nanejvýš problematické, film se nebezpečně přibližuje podpoře škodlivých stereotypů, jako je představa, že „ne“ znamená „ano“, nebo že mocné ženy tajně touží, aby nějaký chlap konečně přišel a srovnal je do latě. Navzdory svému tématu má Babygirl jen velmi málo co říct.

„Mě mlékem neopiješ, kamaráde!“

Jediný způsob jak přimět mladého muže, aby se vykoupal.

„A teď mi ukážeš, jak umíš dělat… s Excelem!“