Recenze: Emilia Pérez nabízí divokou a temperamentní krimi-muzikálovou podívanou

Taková o hodně lepší telenovela.

Některé filmy vás rozesmějí. Některé filmy vás rozpláčou. A u některých filmů sedíte s otevřenou pusou a přemýšlíte, jestli to, co sledujete, je mistrovské filmové dílo, nebo avantgardní sen, který nějakým záhadným způsobem sbírá jednu cenu za druhou. Emilia Pérez patří do té poslední kategorie. V režii Jacquese Audiarda je tato žánrová podivnost kriminálním dramatem, muzikálem, telenovelou, černou komedií a společenským komentářem, které jsou smíchány dohromady způsobem, který by pravděpodobně neměl fungovat, ale nějakým způsobem funguje. Většinou.

V jádru vypráví Emilia Pérez příběh Juana „Manitase“ Del Monteho (Karla Sofía Gascón), brutálního šéfa mexického kartelu, který se rozhodne uniknout své násilnické minulosti tak, že se konečně stane tím, kým vždy chtěl být – ženou. A tak vzniká Emilia Pérez. Protože však jde o krimi, Manitas se jen tak v tichosti nepromění v Emilii a neodstěhuje se do poklidného městečka na pláži, kde bude prodávat ručně vyráběné šperky. Ne, přibere si na pomoc zklamanou právničku Ritu Mora Castro (Zoe Saldaña), aby mu pomohla zinscenovat promyšlený plán zahrnující předstírání smrti, skrývání se před nepřáteli a zajištění bezpečnosti jeho rodiny – a to vše za zpěvu a tance ve strategicky dramatických momentech. Mezitím jeho nic netušící manželka Jessi (Selena Gomez) oplakává jeho zdánlivou smrt, aniž by věděla, že její „zesnulý“ manžel je stále naživu, jen žije pod jiným jménem a identitou.

Film bez jediného varování skáče mezi drsným dramatem o kartelu, procítěnou osobní proměnou a plnohodnotnými hudebními čísly.Pokud vám tato zápletka zní naprosto šíleně, je to proto, že je. Ale to, co dělá Emilii Pérez tak přesvědčivou, není ani tak samotný příběh, jako odvaha jeho provedení. Film bez jediného varování skáče mezi drsným dramatem o kartelu, procítěnou osobní proměnou a plnohodnotnými hudebními čísly. V jednu chvíli sledujete napínavou scénu v soudní síni a v další chvíli lidé propuknou v zpěv, jako by se účastnili konkurzu do seriálu Narcos: Muzikál na Broadwayi.

Karla Sofía Gascón v roli Emilie podává přesvědčivý výkon, daří se jí, aby složitá cesta postavy byla uvěřitelná, dokonce i když se děj přiklání k melodramatické absurditě. Zoe Saldaña rovněž září v roli ambiciózní, ale morálně rozporuplné právničky, jejíž počáteční skepse vůči Manitasovu plánu se pomalu mění ve váhavou loajalitu. A i když je role Seleny Gomez jako Jessi poněkud nedotažená, přesto dokáže zapůsobit, zejména v emotivnějších scénách.

Hlavní poselství filmu o vykoupení a sebepřijetí je silné, občas se ovšem ztrácí v chaotickém víru přestřelek, milostných afér a spontánních hudebních výstupů. Hudba k filmu je nepopiratelně odvážná. Odvážná však neznamená vždy skvělá. Některá hudební čísla jsou originální a nepostrádají emocionální hloubku, jiné působí, jako by byly vytrženy z úplně jiného filmu, zejména ty, které se pokoušejí spojit tradiční mexické motivy s popem, takže výsledkem je něco, co nezní jako autentická kulturní pocta, ale spíše jako píseň, co má zapůsobit na Eurovizi. Ani choreografie není vždy perfektní. Pokud jste někdy viděli firemní večírek, který se po pár lahvích zvrhl v nekoordinovaný, ale nadšený skupinový tanec, máte pro několik těchto scén solidní vizuální referenci.

Přestože se děj filmu odehrává v Mexiku, byl z velké části natočen v pařížských ateliérech, což celé produkci dodává lehce umělý dojem. Audiard se hodně opírá o stylizovanou kinematografii, a film vypadá jako oživlá surrealistická telenovela, ale přes veškerou kreativitu se tu zapomnělo na to, aby se divák s postavami dokázal citově propojit.

Ačkoli je film Emilia Pérez nesporně ambiciózní ve svém zkoumání transgenderové identity a sebepoznání, není bez kontroverze a film se navzdory svým dobrým úmyslům opírá o určité stereotypy. Obsazení Karly Sofie Gascón je sice důležitým krokem k reprezentaci transsexuálů, ale příběh někdy sklouzává do příliš dramatické roviny, takže cesta Emilie působí spíše jako podívaná než jako autentické vyprávění a občas redukuje složitost transgenderové identity spíše na velká gesta než na niterní příběh.

I když se děj odehrává v Mexiku, chybí v něm výraznější účast mexických tvůrců nebo herců. Výsledkem je verze Mexika, která působí spíše jako evropská reimaginace země plné drog a násilí, než jako její autentické zobrazení. Rozhodnutí natáčet většinu scén v Paříži namísto skutečných mexických lokací tento rozpor jen umocňuje. Tento nedostatek autenticity nemusí vadit všem divákům, ale určitě jde o jisté umělecké pokrytectví ze strany tvůrců, které lze těžko přehlédnout.

Pokud máte rádi odvážnou a okázale ambiciózní kinematografii, Emilia Pérez rozhodně stojí za zhlédnutí. Fanoušci žánrově pestrého vyprávění a experimentálních muzikálů zde najdou spoustu témat k rozebírání a diskuzi, i když uvnitř má příběh asi blíž k telenovele. Snímek je intenzivní a plný dramatické energie, byť možná ne přelomový, ale solidní, už jen za tu odvahu.

„Nezazpíváme si něco?“