Recenze: Captain America: Nový svět je spíše stará dobrá krize identity

Make Marvel Great Again!

Sam Wilson (Anthony Mackie) oficiálně přebírá břímě hvězdného pláště a v režii Juliuse Onaha se pokouší spojit politické intriky, superhrdinskou podívanou a lavinu proslovů o odpovědnosti. Ale vznese se na Falconových křídlech, nebo ztroskotá na stále se rozšiřujícím hřbitově zapomenutelného obsahu Marvelu?

Steve Rogers si užívá důchodu v alternativní časové linii (nebo popíjí čaj v tajném domově důchodců Hydry – kdo v tuto chvíli ví?) a Sam Wilson se musí pohybovat ve světě plném globálních konfliktů, vládních spiknutí a všeho, co tentokrát americký vojensko-průmyslový komplex navařil. Není to jen další superhrdina, je to Kapitán Amerika, a to s sebou nese břímě zodpovědnosti, nepřátele a morální dilemata. Cestou se nám objevují noví spojenci, staří (ne)přátelé a padouši, kteří samozřejmě cítí potřebu vést monolog o své velkolepé ideologii, než dostanou přes držku.

Příběh začíná tím, že se Sam snaží sladit svůj život s obrovskou zodpovědností, kterou má jako Kapitán. Někteří lidé ho stále odmítají přijmout, jiní s ním chtějí manipulovat a pak jsou tu ti, kteří ho prostě chtějí prohodit zdí. Do toho vstupuje nový prezident USA coby Harrison Ford, který se nyní plně vžívá do řady rolí naštvaných starých mužů v mocenských pozicích, který má v pravém marvelovsko-vládním úředním stylu za lubem něco hluboce neetického. Děj žongluje s politickými konspiracemi, výbušnou akcí a povinnými proslovy typu „musíme být lepší“. Některé momenty působí silně, ale jiné jako by patřily spíše do vedlejšího seriálu Disney+. Film se nedokáže rozhodnout, jestli chce být strhujícím špionážním thrillerem, hlubokou morální debatou, nebo jen další CGI napěchovanou řežbou s vlasteneckým podtextem.

Anthony Mackie dokazuje, že si štít zaslouží, a dodává mu jak fyzickou kondici, tak i vážnost potřebnou k tomu, aby se Kapitán Amerika v podání Sama Wilsona lišil od Steva Rogerse. Není pouhou kopií; do role vnáší jinou energii – takovou, která je více uzemněná a pravděpodobně i lidštější. Harrison Ford mezitím dělá to, co mu jde nejlépe: bručí, mračí se a obecně se chová, jako by mu chyběl jeden špatný den k tomu, aby někoho vyhodil z vrtulníku. Akční sekvence se odehrávají v očekávaném marvelovském měřítku, přičemž některé souboje odkazují na drsnější styl filmových předchůdců, i když nikdy nedosáhnou choreografické brilantnosti. A i když se snímek snaží řešit reálná témata o moci, rase a národní identitě, občas působí jako přednáška z TEDu, která se ztratila cestou na komiksový sraz.

Bohužel se scénář kymácí jako štít, který hodil někdo, kdo ho právě poprvé vzal do ruky.Bohužel se scénář kymácí jako štít, který hodil někdo, kdo ho právě poprvé vzal do ruky. Některé dialogy působí závažně a úderně, zatímco jiné repliky znějí, jako by ChatGPT byl požádán o vygenerování hrdinských proslovů. Záporák je tu víceméně do počtu a není příliš přesvědčivý. Tempo, zejména v prostředním dějství, kličkuje jako na schůzi správní rady Marvelu, která se nemůže rozhodnout, který další spin-off má dostat zelenou. A když už to začíná být opravdu zajímavé, film dupne na brzdu, uspěchá závěrečný akt a ukončí ho tak nějak neuspokojivě.

Marvelovská krize identity pokračuje. Film chce být vážný, pak komediální, pak zase vážný. Je to jako sledovat někoho, kdo se snaží pronést vášnivý projev o demokracii a zároveň předvádí stojku na koni. Není to propadák, ale k triumfu má daleko. Jsou tu záblesky skvělosti – Mackie září, akce je povedená a některá témata rezonují. Ale nekonzistentní scénář, pomalé tempo a nevýrazní padouši brání tomu, aby se film skutečně rozjel. Zarytí fanoušci MCU si najdou dostatek důvodů k pár povinným zhlédnutím, ale pro příležitostné diváky? Možná stačí počkat na Disney+.

V době, kdy se Amerika pod praporem Trumpova znovuzvolení znovu definuje, Captain America: Nový svět se svým načasováním nechtěně ocitá na fascinující ideologické křižovatce. S rozjíždějící se novou politikou, vášnivými debatami o národní identitě a obnoveným důrazem na „America First“ zasahují témata vůdcovství a vlastenectví ve filmu jinak, než by tomu bylo před pár měsíci. 

Ať už záměrně, nebo ne, film odráží napětí v zemi, která se nedokáže zcela rozhodnout, za čím by měli její hrdinové stát. Je nepřítomnost Steva Rogerse metaforou toho, že stará garda uvolňuje místo složitějšímu, morálně nejednoznačnému vedení? Film se snaží proplout politicky vypjatou dobou, aniž by se plně přihlásil k nějakému postoji. Tak či onak, sledovat Sama Wilsona, jak se potýká s tíhou štítu ve světě, který je vůči hrdinům stále skeptičtější, je až děsivě blízké realitě – kde se dá diskutovat dokonce i o tom, co znamená „zachránit“ Ameriku.

Vidět Harrisona Forda je vždy radost. Tedy alespoň pro diváky.

Nejnovějším módním trendem 2025 je mít sladěné brýle se zbytkem outfitu.

Chlapci se pořádně zapotí, aby vyřešili všechny problémy ve filmu.