Recenze: Queer často zaměňuje sebestřednost za hloubku

Tohle možná (ne)bude váš šálek yagé. 

Luca Guadagnino nás opět přiměje ponořit se hluboko do temných vod vášně, sebedestrukce a zoufalé touhy, tentokrát s filmem Queer, adaptací částečně autobiografického románu Williama S. Burroughse. Pokud vás už jen tato věta přiměla upravit si brýle a hluboce intelektuálně pokývat hlavou, možná jste cílovou skupinou. Pokud ne, připravte se na pomalu se rozjíždějící, halucinacemi prosycenou cestu do existenciální krize, v níž Daniel Craig odhodí svou postavu Jamese Bonda a zahraje si zoufalého, osamělého emigranta v Mexico City 50. let. 

Craig se představí v roli Williama Leeho (jeden z mnoha Burroughsových literárních pseudonymů), muže bloudícího životem v oparu alkoholu, heroinu a nenaplněné touhy. Jeho osamělá rutina je narušena, když se stane posedlý mladým a pohledným Eugenem Allertonem (Drew Starkey), který je citově dostupný asi jako figurína ve výloze obchodního domu. Lee přesvědčí Allertona, aby s ním odcestoval do Ekvádoru a hledal yagé, halucinogenní drogu, která prý propůjčuje telepatické schopnosti. Následuje odysea neopětované lásky, drogových přeludů a nekonečné bolestné touhy, to vše prokládané zoufalými monology o osamělosti.

Craig podává možná nejlepší výkon své kariéry a hraje Leeho se znepokojivou směsicí syrové zranitelnosti a patetického zoufalství.Přes veškerý existenciální zmar a beznaděj má Queer geniální momenty. Craig podává možná nejlepší výkon své kariéry a hraje Leeho se znepokojivou směsicí syrové zranitelnosti a patetického zoufalství. Je magnetický, i když je Lee na dně a potácí se po barech a zapadlých uličkách Mexico City, kde hledá společnost nebo zapomnění. Starkey na druhou stranu dělá to, co role vyžaduje – konkrétně vypadá nevýrazně a vyzařuje dost lhostejnosti na to, aby Leeho udržel na háku. Jasona Schwartzmana možná stěží poznáte v roli okázalého přítele, který do jinak melancholické atmosféry vnáší tolik potřebnou energii a vtip.

A ještě něco: film vypadá nádherně. Kameraman Sayombhu Mukdeeprom zahalil každý záběr do snového oparu a vdechl filmu tíživý pocit zmaru a stesku. Výběr hudby – od Prince po Sinéad O’Connor – je netradiční, ale přesto vhodný, a uzemňuje film v emocionální realitě, i když vyprávění sklouzává k surrealismu. Guadagninova režie je jako vždy pečlivá, ale tentokrát hraničí se sebeukájením. Některé sekvence se nekonečně vlečou, jako by se film sám ocitl ve stejné mlze zoufalství jako jeho hrdina.

A to je právě ten problém, Queer často zaměňuje sebestřednost za hloubku. Tempo je pomalé, vyprávění je rozvláčné, a než film dospěje ke svému velkolepému halucinogennímu vyvrcholení, můžete se přistihnout, že si říkáte, jestli to všechno stálo za to. Film tančí kolem velkých otázek o queer, identitě a závislosti, ale místo toho, aby přinesl něco objevného, jen tak nějak… zírá do prázdna a doufá, že z toho divák něco bude mít. 

Nakonec je Queer nádherně zpracovaný existenciální sen, který bude s některými hluboce rezonovat a jiné bezmezně frustrovat. Je to film o touze, závislosti a bolestné nemožnosti někdy skutečně poznat někoho jiného – nebo možná dokonce sebe sama. Pro ty, kteří jsou znalci Burroughsova díla, může Queer působit jako odvážný, strhující pohled na jeho prózu. Pro všechny ostatní je to náročný, občas frustrující zážitek, který vyžaduje trpělivost a vysokou toleranci k abstraktnímu, snovému vyprávění. Film nenabízí snadné odpovědi, ani se nezdá, že by měl zvláštní zájem na tom, aby cesta byla pro nezasvěcené poutavá. Je to film, který se vyžívá ve své vlastní nejednoznačnosti, ať už v dobrém, nebo ve zlém.

James už zanevřel na všechny „Bond girls“.

Ale dobrodružství tu nechybí!

Neopětovaná láska kvete v každém věku!