Recenze Vilém Tell: Jablka, šípy a přemíra dramatu

Velkolepé monology, zasněné pohledy do dáli a boj za nezávislost.

Že vám to jméno přijde povědomé? Legendární švýcarský lidový hrdina, muž s kuší a otec roku – pokud tedy skutečně existoval. Protože buďme realisté, historici se stále přou o to, zda byl Tell skutečnou osobou, nebo jen legendou. Ale historická přesnost ještě nikdy nezastavila Hollywood a rozhodně nezastavila ani tento film. A tak Viléma katapultuje na velké plátno ve víru velkolepých monologů a politické rebelie, a pokouší se vyprávět příběh muže, který se s kuší v ruce vzepřel tyranii a stal se Superstar švýcarské nezávislosti.

Příběh nás vrhá do bouřlivého 14. století ve Švýcarsku, kde je země krásná, lidé utlačovaní a padouši krutí. Vilém Tell (Claes Bang) se ocitne ve velmi nepříjemné hře, když je donucen sestřelit jablko z hlavy vlastního syna. Pozor, spoiler: je to opravdu dobrý střelec. Ale to vede k začátku vzpoury, protože nic nemotivuje muže tak jako strach z toho, že se jeho dítě omylem promění v ovocný salát. Bang dělá co může, aby vnesl hloubku do postavy, která možná nikdy neexistovala, zatímco padouch vede monology o moci, jako by předváděl studentům herectví, jak ztvárnit „zlého feudála č. 1“ v dobovém dramatu.

Létají šípy, srážejí se meče a minimálně v jednom zpomaleném záběru někdo dramaticky padá do řeky.Film se stará o to, aby se diváci příliš nenudili historií a přihazuje několik dobře zrežírovaných bitev. Létají šípy, srážejí se meče a minimálně v jednom zpomaleném záběru někdo dramaticky padá do řeky. Alpská příroda rozhodně pomáhá velkoleposti a působivosti scén. Bohužel na to, že je to film o chlápkovi, který sám odstartuje revoluci, si dává načas, aby se někam dostal. První hodina je v podstatě turistickou reklamou na Alpy, než se stane něco podstatného, a také snímek tráví spoustu času představením houfu postav, jako bychom si mezi nimi měli vybrat průvodce na náš zájezd.

Dobrý padouch by měl být víc než jen „zlý, protože to říká zápletka“. Bohužel zde se přiklání ke karikaturně špatné poloze, doplněné hrozivými úšklebky a zjevnou alergií na racionální rozhodování. Dialogy často znějí, jako by byly převzaty z nějakého shakespearovského dramatu, kde se všichni brali až příliš vážně. Člověk snese jen tolik velkolepých proslovů o svobodě, než zatouží po tom, aby někdo prostě řekl vtip.

I kdybyste milovali krvavá historická dramata sebevíc, tohle není zrovna trefa do černého, respektive do jablka. Vilém Tell se snaží o velkolepost, ale brodí se v tíze vlastní důležitosti. I když vypadá dostatečně epicky a přináší několik napínavých momentů, děj se vleče a postavy často působí spíše jako mytologické postavy než skuteční lidé. Pokud máte rádi historická dramata, v nichž muži významně hledí do dálky a pronáší monology o své nehynoucí oddanosti spravedlnosti, možná se vám bude líbit. Pokud ne, no, vždycky je tu švýcarská čokoláda, která vás pobaví místo toho.

„Zlato, doufám, že nebudeš mít delší vlasy než já.“