Recenze: Sněhurka možná neuchvátí dospělé, ale cílovou skupinu zabaví

Bylo nebylo, kdesi v Říši nostalgie Disney mávl proutkem a vykouzlil další hraný remake. 

V režii Marca Webba sledujeme nejnovější Disneyho křížovou výpravu za recyklací animovaných klasik, která na své cestě rozhořčuje diváky a kosí jejich krásné vzpomínky na legendární scény. A nakonec zapomíná na to nejdůležitější, kouzlo. Celé to velké haló kolem produkce je možná ale zbytečné, neboť malým divákům tohle všechno bude jedno, chtějí si prostě užít podívanou. Pojďme se s nimi vydat do začarovaného lesa poznat příběh plný zázraků, strastí a sedmi digitálně vyrenderovaných společníků, kteří nás budou strašit ve snech.

Pro ty, kteří neznají děj (ehm, kde jste to žili?): Sněhurka sleduje příběh mladé princezny, jejíž krása rozzuří zlou macechu, což vede k pokusu o vraždu, útěku do lesa a osudovému setkání se sedmi malými mužíky a otráveným jablkem. V této verzi však scénář prošel úpravou pro 21. století: Sněhurka (Rachel Zegler) už není pasivní hrdinka čekající na prince, ale ctižádostivá vůdkyně odhodlaná získat zpět své království. Její cestu doprovázejí trpaslíci – ó, pardon, „kouzelná stvoření“ -, ačkoli jejich přítomnost je spíše smluvní povinností než smysluplným příběhovým doplňkem.

Po vizuální stránce je film triumfální. Výprava je bujná, kostýmy oslnivé a les je plný rozmarné divoké zvěře, která je tak půvabně animovaná, že si člověk říká, jestli skutečné kouzlo tohoto filmu nespočívá v tom, že Disney umí udělat veverky tak, aby vypadaly jako na módní přehlídku. Filmové zpracování zachycuje podstatu oživlé pohádkové knihy. Bohužel žádná vizuální podívaná nedokáže zakrýt skutečnou vadu filmu: jeho krizi identity. 

Na jedné straně se film zoufale drží svého animovaného předchůdce, na té druhé se snaží všechno udělat jinak.Scénář z pera Erin Cressidy Wilson se pokouší vyvážit rozmarnost původní pohádky s moderní citlivostí, ale výsledkem je přetahovaná o tón. Na jedné straně se film zoufale drží svého animovaného předchůdce, na té druhé se snaží všechno udělat jinak. Výsledek? Film, který chce být vším pro všechny a nakonec není pro nikoho. 

A pak je tu obsazení. Rachel Zegler je schopná herečka s krásným hlasem, ale její Sněhurka je možná příliš uhlazená, chybí jí vřelost a šarm, které jsou potřeba k tomu, aby ji skutečně prodali jako lidovou princeznu. Zlá královna v podání Gal Gadot mezitím osciluje mezi opravdovou hrozbou a pantomimickým padoušstvím. Hudba, která bývá tahákem mnoha pohádek a často nám jako dětem utane v mysli na celý život, je nevýrazná. Nové písničky působí spíše povinně než inspirativně. A přesto se žádný z těchto přešlapů nevyrovná nejzáhadnějšímu tvůrčímu rozhodnutí ze všech: trpaslíkům. Klasických sedm osobností je pryč a místo nich se objevuje sbírka digitálních bytostí, které vypadají jako z nějakého spin-offu Shreka, působí víc jako odškrtnutá položka na seznamu povinností než jako smysluplná součást příběhu.

Zrcadlo, zrcadlo, je tohle nejhorší remake ze všech? Ne tak docela. Ale v době, kdy je Disneyho vykrádání hrobů nevyhnutelné, si tenhle ukousl dost velké sousto. Nakonec je Sněhurka opulentní, ale bezduchá. Je to film, který nepochybně potěší mladé diváky svou zářivou vizuální stránkou, ale pro ty, kteří doufají v návrat k okouzlujícímu šarmu Disneyho zlaté éry, jde o otrávené jablko, a široko daleko žádný princ, který by je oživil. Tato Sněhurka někdy vypadá, že si ani není jistá, zda patří do vlastního filmu.

Je chvályhodné, že se moderní děti dostanou do lesa alespoň prostřednictvím filmu.

Jak absurdní je myslet si, že královna s tváří Gal Gadot by se obávala o svou krásu?

Rachel Zegler by to slušelo i jako Červené Karkulce.