Rodinné drama podle skutečné události.
Strhující brazilské drama režiséra Waltera Sallese odkrývá vrstvy osobní tragédie a politického teroru a rekonstruuje pomalý rozpad rodiny, která se ocitla v dusivém sevření vojenské diktatury. V centru této pomalu se rozjíždějící noční můry je Eunice Paiva (Fernanda Torres), žena, která svou cestu začíná jako spokojená manželka v domácnosti a matka pěti dětí, žijící malebný život u pláží Ipanema se svým manželem Rubensem (Selton Mello), bývalým levicovým politikem. V jednu chvíli je jejich domov místem smíchu, hudby a improvizovaných fotbalových zápasů. V dalším okamžiku dorazí tajná policie jako bouře valící se nad spícím městem, a Rubens je odveden. Pak jsou Eunice a její dcera uvězněny a vyslýchány. Ale zatímco ony jsou nakonec propuštěny, Rubens jednoduše zmizí. Natrvalo.
Od této chvíle film upevňuje své sevření. Sledujeme Eunice, jak prochází dezorientujícím pekelným obdobím hledání, boje proti nespravedlnosti, snášení tiché nejistoty a nakonec sledování umírání naděje v přímém přenosu. Přítomnost junty není jen v jejich domě – je ve vzduchu, který dýchají, v krocích za dveřmi, v mužích bez tváře v autech, kteří je pozorují, ale nikdy se nehnou. Strach nepramení z toho, co se děje, ale z toho, co se neděje.
Salles umí s tichem zacházet jako se zbraní, nechává scény natahovat tak dlouho, abyste cítili, jak vás tíží.Salles umí s tichem zacházet jako se zbraní, nechává scény natahovat tak dlouho, abyste cítili, jak vás tíží. Kamera zrcadlí emocionální proměnu filmu – teplé zlaté odstíny rodinného života ustupují vymyté, sterilní šedi, jako by barvy samotné byly zbaveny radosti a života. Tempo filmu je promyšlené – někdo by řekl pomalé, jiný by řekl mučivě přesné. Každý okamžik štěstí v prvním dějství je časovanou bombou, která čeká na výbuch. A když k němu dojde, je zničující, ale tichý.
Fernanda Torres je nezničitelným jádrem filmu a podává výkon, který nekřičí o pozornost, ale přesto si ji žádá. Nehraje Eunice jako symbol, ani jako světici, ale jako ženu, která se drží pohromadě pouhou silou vůle. Žádné melodrama, žádné velkolepé proslovy, jen nesnesitelná tíha člověka, který se odmítá zlomit, i když by to bylo to nejlidštější, co by mohl udělat. Způsob, jakým nese zármutek, je téměř fyzický, je to vidět na jejím postoji, pohybu ramen, na způsobu, jakým se pohybuje v prostoru. Výkon Torres je mistrovsky zdrženlivý, zachycující tichou devastaci ženy, která musí zachovat klid, i když je její svět rozvrácen. Sallesova režie to odráží, upřednostňuje dlouhé, nepřerušované záběry, které nutí diváky, aby se sžili s Euniciným mlčením, jejími nečitelnými výrazy, téměř děsivou normálností, kterou se snaží udržet pro své děti. Pod tímto povrchním klidem se však skrývá napětí, které se nikdy nerozptýlí, pocit, že se každou chvíli mohou přetrhnout poslední křehká vlákna kontroly. Tlumená barevná paleta filmu a nevýrazná hudba tento efekt ještě umocňují, takže každá scéna působí jako zadržený dech, který nikdy zcela nevydechne. Stejně přesvědčivý je i Mellův Rubens, který ve svém omezeném čase na plátně vnáší do postavy, jejíž nepřítomnost ovlivní vše, co bude následovat, vřelost a šarm. Za zmínku stojí také chytré a dojemné cameo herečky Fernandy Montenegro, matky Fernandy Torres, která ji ztvární na sklonku života.
Přes veškerou brilantnost, s jakou zobrazuje emocionální ochromení smutku v utlačovatelském režimu, však Navždy s vámi občas působí příliš zdrženlivě. I když účinně zprostředkovává tichou hrůzu života v diktatuře, vyhýbá se plnému proniknutí do syrového vzteku a zoufalství, které musely existovat pod Euniciným kontrolovaným chováním. Epilog filmu, který odhaluje dlouho odkládané vládní přiznání Rubensovy vraždy, působí jako poslední brutální rána do břicha. Přesto je právě proto snímek tak strašidelný: bolest není ukázána pro katarzi, ale zůstává schovaná a umlčená, stejně jako se vláda snažila ukrýt pravdu.
Kde film klopýtá, pokud vůbec, je jeho délka. Při délce 137 minut toho po divácích žádá hodně. Některé momenty se táhnou až příliš dlouho, některá ticha působí příliš prázdně. Ale možná právě o to jde, možná máme cítit frustraci z čekání, z toho, že nevíme, že žijeme v limbu, kde je zapomenutí nemožným luxusem. Pokud oceňujete hluboce lidské příběhy se špetkou závanu děsivé historie, jestli máte rádi filmy, které jsou výzvou pro vaši trpělivost, ale odměňují vaši výdrž syrovými, nekompromisními emocemi, jste na správné adrese.
V konečném důsledku není příběh Navždy s vámi jen o minulosti: je o neústupnosti, odolnosti, boji za to co je správné, i když to už nic nezmění, a o lidech, jejichž duch zůstává v našem domově ještě dlouho po jejich odchodu. Je o ceně přežití a o zármutku, který nikdy zcela nevyprchá. Ještě dlouho po skončení titulků si budete klást otázku: Když nebudeme mluvit o minulosti, kdo si na ni vzpomene?
Když matka zůstane na vše sama, už nemůže být křehkou květinkou.
Šťastné momenty zůstanou jen vybledlou vzpomínkou.
S čím se hůř žije: s křivdou, nebo nejistotou?
Navždy s vámi / Ainda Estou Aqui
V konečném důsledku není příběh Navždy s vámi jen o minulosti: je o neústupnosti, odolnosti, boji za to co je správné, i když to už nic nezmění, a o lidech, jejichž duch zůstává v našem domově ještě dlouho po jejich odchodu. Je o ceně přežití a o zármutku, který nikdy zcela nevyprchá. Ještě dlouho po skončení titulků si budete klást otázku: Když nebudeme mluvit o minulosti, kdo si na ni vzpomene?
- Hodnocení
