Recenze Zabitý večer: Příjemně nepříjemný zážitek z paranoie v moderním kabátku

Jestli vám někdo během filmu pošle zprávu… neotvírejte ji.

Pokud jste v týdnu neměli dost citového vydírání, vyjednávání o rukojmích nebo filozofických úvah o traumatech nad kachním konfitem, klidně si dopřejte jako dezert Zabitý večer. Tento moderní thriller, který se nejdřív tváří jako obyčejný romantický večer, by mohl být tím nejúzkostnějším rande od doby, kdy se rozmohl Tinder. Režisér Christopher Landon, který zvládne i kombinaci žánrů jako horor a komedie, tady rozehrává zajímavou hru: tajemný anonym hlavní hrdince vyhrožuje vraždou jejího dítěte, pokud nebude přesvědčivě flirtovat.

Žánr? Na první pohled obyčejný thriller, ale po pár minutách pocítíme závan hitchcockovského napětí, paranoiu thrillerů z počátku tisíciletí a vašich nejhorších zkušeností s Bluetooth. Je to zčásti Noční let, Slečna bestie a skupinové terapeutické sezení pro závisláky na mobilu. Ale tady je ten háček – docela to funguje.

Naše hrdinka Violet, kterou s napětím a brilantností hraje Meghann Fahy, je žena, která se snaží dostat zpět do sedla. Jejím koněm je online seznamka a otěže drží muž jménem Henry (Brandon Sklenar), který je možná princ z pohádky, sériový vrah, nebo je to prostě jen nejmilejší a nejtrpělivější chlap pod sluncem. Violet, teoreticky terapeutka a prakticky velmi traumatizovaná žena, je vdova, která přežila domácí násilí. Její nervy jsou pocuchané ještě před příchodem předkrmů, o to nepříjemnější je příchod výhružných zpráv z AirDropu. Zprávy se rychle stupňují od „usměj se na něj“ až po „ukradni mu tohle“. A ne, člověk co jí dává úkoly rozhodně neví nic o etiketě při randění. Prostředí je báječně jednoduché: jedna žena, jeden muž, jedna luxusní restaurace na vrcholu mrakodrapu a jeden anonymní psychopat, který si hraje na boha prostřednictvím svého telefonu. Violet se dozví, že její syn a sestra jsou sledováni a že jim bude ublíženo, pokud se nebude řídit pokyny.

Zápletka je na hranici absurdity, motivace záporáka jsou skryty, a přesto vás to podivně přitahuje.Buďme upřímní: tenhle film by neměl fungovat. Zápletka je na hranici absurdity, motivace záporáka jsou skryty, a přesto vás to podivně přitahuje. Možná je to tím, jak Fahy hraje Violet jako ženu, která je neustále na pokraji pláče, přiznání a zabití někoho v okolí najednou. Její emotivní výkon ukotvuje film v syrovém, hluboce nepříjemném realismu, díky němuž i ty nejhloupější zvraty mají opodstatnění. Když se konečně svěří se svým násilnickým manželem, je to jako sledovat protržení přehrady – jen místo vody je to bolest, vztek a odmítnutí nechat se znovu ovládat.

Tady už Zabitý večer přesahuje rámec efektního triku. Své napětí zakořeňuje v postavách, ne v chaosu. Ano, je to film, kde jsou vzkazy typu „Zabij ho hned, nebo tvůj syn zemře“ vylepeny na plátně jako vyšinuté instagramové příběhy, ale je to také meditace o tom, jak těžké je znovu věřit poté, co vás někdo dostal na lopatky. Violet se nesnaží jen přežít noc: snaží se uvěřit, že si to zaslouží.

Luxusní restaurace se stává ironickou kulisou. Její elegantní, chladná estetika odráží Violetinu izolaci. Výprava je tak sterilní a bezduchá, že to vypadá, jako by sama restaurace byla padouchem. Poděkování patří číšníkovi v podání Jefferyho Selfa, který pronáší své repliky s jistou dávkou znepokojivé podbízivosti, až si říkáte, jestli náhodou není strůjcem celé zápletky. Předvídavost padoucha je všudypřítomná. Upřímně řečeno, kdyby se ukázalo, že kalamáry jsou napíchnuté na mikrofon, nedivili bychom se.

Henry Brandona Sklenara je mezitím sympatickou hádankou. Jeho chemie s Fahy bliká jako špatný signál Wi-Fi, někdy je silná, někdy děsivá, vždy nejistá. To je ale součást zábavy: je to dobrý chlap? Je to nastrčená figurka? Zloduch? Loutka? Budete se se svou důvěrou houpat sem a tam jako kyvadlo a tahle paranoia je přesně to, co Landon chce. Svůj podfuk rozplétá dlouho a vyzývá vás, abyste zpochybňovali nejen postavy, ale i samotný žánr.

Scénář občas tápe, plán padoucha se potácí někde mezi složitostí bondovského padoucha a logikou animáku pro děti. A to ani nezačínejme s flashbackovou scénou s domácím násilím, která je jakoby natočená s cílem dosáhnout maximálního účinku s minimální citlivostí. Je to drásající, nepříjemné a upřímně řečeno přehnané. Je tu také až příliš mnoho pohledných mužů se strništěm, což nás má možná schválně zmást, ale je to otravné a laciné, protože postavu v úvodu jsme viděli přece jen až příliš jasně.

Pokud očekáváte neprůstřelnou logiku nebo záporáky s příběhem, na kterém skutečně záleží, na Zabitý večer se nedívejte. Nedívejte se ani, pokud u vás představa psaní zpráv během večeře spouští panický záchvat. Ale pokud chcete 100 minut blýskavého, místy nervydrásajícího, emocemi nasáklého chaosu, který vás donutí smát se, zalapat po dechu a možná si rozmyslet, jestli dáte cizím lidem své telefonní číslo, pak může být Zabitý večer právě tím filmovým rande naslepo, které si třeba nikdy nezopakujete, ale na jednorázovou zábavu to stačí.

Je dobré mít k dispozici kvalitní výhled, když se váš protějšek pořád kouká do mobilu.