Recenze Vyšehrad Dvje: Jak se z fotbalového dementa stal sentimentální čutálista a svět se kvůli tomu nezhroutil

Česko chce Laviho. A Lavi dostal upgrade.

Tohle je český výlet do močálů podplacené kopané, testosteronového zoufalství a fekálního nihilismu. Pokračování úspěšné fotbalové grotesky Vyšehrad: Fylm, respektive seriálu, je přesně ten typ filmu, který by Monty Python nenatočili ani po sérií mrtvic, protože by si řekli, že tlustý nahý Lavi uvízlý ve sprše skutečně není to, co chce svět vidět. Tady ale ano. Česko chce Laviho. A Lavi dostal upgrade.

Film začíná tím, co bychom mohli nazvat výstřelem z anarchistické startovní pistole: romský hráč letí do Argentiny, aby zjistil, jestli není Maradonův syn. Tato zábavná dějová linka má k příběhu vztah asi jako Václav Klaus k obnovitelným zdrojům: nulový, ale zato okázale pitomý. A v tom je Vyšehrad Dvje mistrovský, vytváří nové světy, aby je okamžitě zapomněl. Každá vedlejší postava je jako nepozvaný host na rodinném obědě, chvíli tam je, možná něco pronese, ale pak zmizí a nikomu nechybí. A přesto si ten oběd budete pamatovat, protože někdo při něm vylezl z dortu a křičel, že kandiduje na šéfa fotbalového svazu.

Tentokrát míří náš milovaný antihrdina s egem velikosti Strahovského stadionu rovnou do Anglie. Nebo spíš na jednodenní výlet plný skandálů, po kterém letí zpátky domů rychlostí špatně zahrané penalty. A tak se Lavi ocitá tam, kam po ostudném angažmá a zraněném kotníku patří: ve vesnickém klubu FK Smrkov, kde hrají fotbal jen proto, že je to jediný legální způsob, jak se veřejně válet ožralí po trávě. Tady, pod vedením trenéra Šebka, dostává Lavi příležitost objevit ztracenou lásku, ne k ženám (ač i tou hoří), ale k fotbalu. A možná i rodinu.

Jakub Štáfek, který pochopitelně opět hraje Laviho, spolurežíruje a zřejmě i seká trávník na place, zvládá svou roli s tradičním šarmem kolísajícím mezi primitivním kouzlem a emocionální křečí. Tentokrát už ale Lavi není jen dementem s míčem, nýbrž i ostříleným (byť mizerným) tatínkem, partnerem, a mužem s velkými sny. Jsou tu i náznaky emocí (vážně!), jen jsou balené do kabátu z piva, spermatu a monologů o tom, že fotbal je víc než život.

A přesto to nějak drží pohromadě, možná proto, že chaos se stal stylem, nikoli chybou.Režie a střih filmu si berou inspiraci z epileptického záchvatu: děj přeskakuje z místa na místo, občas úplně zapomene, co bylo předtím, a občas připomene, že z toho má být příběh. A přesto to nějak drží pohromadě, možná proto, že chaos se stal stylem, nikoli chybou. Co však filmu nelze upřít, je ďábelské tempo. Ne proto, že by šlo o film s výjimečně dobrým rytmem, ale protože nás bombarduje gagem za gagem. Některé vtipy jsou trefné jak Schick v nejlepší formě, jiné se brodí ve fekálním zoufalství, ale i ty si najdou své příznivce. Tlustý Lavi, Taťka v base, samovolně hořící děti – to vše tu je. A člověk se nakonec přistihne, že se směje. Camea slavných tváří českého sportu jsou třešničkami na dortu, který peče patnáct opilých pekařů bez receptu, ale s velkým nadšením.

Pokud máte rádi intelektuální humor a zahořklé postmoderní glosy, tak na střídačku s vámi. Ale jestli se chcete na dvě hodiny ponořit do světa, kde logika kapitulovala, elegance emigrovala, ale zůstal tým lidí, který se na place vyloženě bavil, pak jste tu správně. Vyšehrad Dvje je film o Lavim a Lavi se jako obvykle nebojí být sprostý, trapný, šílený, ale myslí to upřímně.  A to se dneska, ruku na srdce, cení víc než vítězství v Lize mistrů. Je to jako dát si guláš s hromadou chilli, na které vás nikdo neupozornil. Nejdřív se dusíte, pak smějete, a nakonec říkáte: „Hele, ale vlastně je to dobrý.“ A pak se možná přistihnete, že tajně doufáte i ve Vyšehrad Třy.

Lavi je zásilka jako žádná jiná.

Hasta LA VIsta!

Že by Forrest Gump se synkem?