Recenze filmu Superman: Při přehlídce talentů a digitálních efektů se ztrácí příběh

V jednoduchosti je krása, a tady rozhodně chybí.

Někde mezi vzpomínkou na dětství, kde superhrdinové měli na rozdíl od běžných lidí plášť a víru v lidstvo, a sociálními sítěmi plnými konspiračních teorií o ploché Zemi, přistál nový Superman. Tentokrát od Jamese Gunna, což je trochu jako kdyby vám kázání o spasení duše četl klaun na narozeninové oslavě. Nejnovější Superman je akční opulentní barevná show, která chce být zároveň komedií a manifestem lidskosti. Výsledkem je film, který vypadá, jako když vám dítě poprvé uvaří jídlo: směs všech ingrediencí, co našlo v lednici, a silná víra, že všechno se spraví kečupem.

Zapomeňte na tolikrát omílaný příběh. Kdo by se ještě chtěl dívat, jak mimino v raketě letí vesmírem a ujmou se ho skromní farmáři. Tady potkáváme Supermana (David Corenswet) už jako hotového a oficiálního zachránce světa, zároveň stále se hledajícího smolaře, který padá k zemi častěji než dnešní diplomacie. A když ho zrovna někdo nechce rozplácnout, řeší emocionální dilema, jestli být víc chlap, bůh, přítel, nebo redaktor. Scény, které mají vyvolávat slzy, ale spíš budí výraz: „Nezapomněl jsem vypnout troubu?“

Jeho vztah s Lois Lane (Rachel Brosnahan) se odehrává v režimu „vztah už dávno běží, ale scénář zapomněl přinést jiskru“. Brosnahan je skvělá, tak akorát krásná, bystrá i ostrá, ale těžko si užít jejich chemii s Corenswetem, když většinu filmu tráví odděleně. Lex Luthor (Nicholas Hoult) mezitím rozdává zbraně diktátorům a tahá za nitky americké vlády. Je to padouch s tváří startupového mesiáše, který vypadá, že v každé scéně hledá Wi-Fi signál spíš než smysl života. Jeho motivace jsou mlhavé, jeho plány absurdní a jeho existence v příběhu připomíná reklamu, kterou nelze přeskočit: víte, že tam je, ale nechápete proč.

Superman tu není sám.Superman tu není sám. Na scénu přichází tým, který působí asi tak seriózně jako kdyby Batman měl partu s názvem Drsňáci z Brna. Green Lantern (Nathan Fillion) je vtipný až na hraně parodie, Mister Terrific (Edi Gathegi) má alespoň kontury charakteru a Hawkgirl (Isabela Merced) tam tak nějak je. Ale zapomeneme na ně vždy, když nejsou v záběru, a když se znovu objeví, náš mozek reaguje jako když zaregistruje v diáři narozeniny tchýně v kolonce se včerejším datem. Krypto superpes se snaží zachránit víc než jen svět. Zřejmě i celý film. Vtipy s chlupáčem chvíli baví, než se začnou opakovat jako nejnovější otravný TikTok trend. Gunn ho sice režíruje s láskou vlastní majiteli Instagramu svého mazlíčka, ale i to má své limity. A když i digitální pes začne být otravný, víte, že scénář potřeboval pár dnů práce navíc.

Na druhé straně tu máme vizuální efekty, světlou stránku věci. Když Superman letí, kamera tancuje jako na LSD, vše víří a oslňuje nás. Gunnovo pojetí akce je barevné a hýří představivostí, a i když ne vždy vše dává smysl, aspoň to pěkně bliká. Škoda jen, že uprostřed všeho toho se zapomnělo na srdce příběhu. Hudba? Neurazí. Dialogy? Plní funkci. A režie? Gunn se snaží o film, který míchá nostalgii, politiku, moderní narážky, filozofii a rodinné hodnoty. Jenže místo koktejlu vznikne zdrclá omáčka z psích slz a sarkastických poznámek o realitě. Při tomto koncert talentů a digitálních efektů se ztrácí čistá síla jednoduchosti.

Ale teď vážně, nebo alespoň vážně ironicky. Tento Superman není špatný film, spíše film plný špatných rozhodnutí, ale zároveň i špetky magie. Když se trefí, zarezonuje. Když selže, vypadá jako satira na žánr samotný. Corenswet má charisma, i když hraje muže, který o sobě pochybuje víc než účastník reality show. Gunn má vizi, ale překypuje jí jak noční můra každého střihače. A celý tenhle film je možná víc o tom, co znamená být hrdinou v době, kdy se pravda ohýbá všemi směry a každé gesto je okamžitě zpochybněno. Což by bylo super, kdyby v nás tenhle dojem zůstal. Spíše si ale připadáme jako po jízdě na kolotoči: víme, že to bylo rychlé, barevné, a bylo toho až až.

Selfie ve stylu Emmy Smetana.