Recenze: Tajemství loňského léta se bere příliš vážně na to, že žádné tajemství neskrývá

Tohle není zábavné, strašidelné, a už vůbec ne tajemné.

Některé věci by měly zůstat pohřbené. Některé háky rezivět na dně moře. Tajemství loňského léta je jako ten trapný ex, co vám po dvaceti letech napíše, že „na vás pořád myslí“. Je to hororový slasher, papírově pokračování snímku z devadesátek, ale pokud si nevzpomínáte hned teď, pak si rozvzpomenete v průběhu sledování: ani původní Tajemství nebylo až tak dobré. A v praxi film spíš připomíná sraz bývalé třídy ze střední, kde si všichni jen hrají na to, že si mají co říct.

Příběh? Inu, znovu se potkáváme v malebném Southportu, tentokrát přetvořeném z rybářského městečka na luxusní pastvu pro influencery a podcastery. Skupinka mladých hrdinů, čerstvě dozrálé avokádo věkového spektra, se schází na oslavu zásnub, aby provedla něco hodně hloupého, co bude nutné (?) zamlčet. Samozřejmě, že se někdo vrátí s hákem a převezme stylový původní outfit. A samozřejmě, že místo lítosti a zpytování svědomí přichází neskutečně pitomé chování hrdinů, na pořadí jejichž nevyhnutelné smrti nám záleží pramálo.

Režisérka Jennifer Kaytin Robinson se rozhodla resuscitovat značku s tím nejhorším možným přístupem: respektem. Chová se, jako kdyby původní snímek z roku 1997 byl natočen minimálně podle dramatu od Čechova, a ne jako varovná lekce pro puberťáky o tom, proč by neměli řídit po večírku. Jsme svědky návratu Jennifer Love Hewitt i Freddieho Prinze Jr., kteří tu hrají mentory nové generace viníků. Postavy? Jsou tu. Dýchají. Mají pěkné účesy. Záleží nám na nich? Těžko.

Ale pak film začne dělat to, co krváky dělají, když nemají nápady: opakuje. Smrt nás neděsí, těšíme se na ni jako na zpestření a morbidní zábavu. Nic nás neurazí, protože nic nesahá ani k hranicím skutečné invence. Je to film, který hraje na jistotu a výsledek je tak mdlý, že kdyby byl pitím, byl by kohoutkovou vodou pokojové teploty.

Místo moderního přístupu k žánru dostáváme oprašování mechanismu tak archaického, že i vrah se musel nudit.Nejsmutnější ale je, že v době, kdy série jako Vřískot dokáží chytrým metakomentářem a aktualizací vlastních pravidel přežít a dokonce znovu zaujmout, se Tajemství loňského léta rozhodlo, že bude radši přehrávat starou kazetu, ale s ještě méně zajímavými hrdiny. Film, který sám ve svém dialogu tvrdí, že „nostalgie je přeceňovaná“, zároveň na nostalgii postavil každou druhou scénu. A místo moderního přístupu k žánru dostáváme oprašování mechanismu tak archaického, že i vrah se musel nudit.

Tajemství loňského léta je jako pozvánka na maturitní večírek, který se měl konat před dvaceti lety. Fanoušci originálu (pokud nějací existují) dostanou pár chuťovek v podobě replik, cameo scén a estetiky ohákovaného vraha. Žádný nostalgický závan devadesátek ale nečekejte. Pokud hledáte chytrý horor nebo napínavé vražedné řádění, utíkejte, než vás někdo chytí za kotník. Snímek se nic nenaučil ani od svého předchůdce, ani od žádného jiného filmu. Je to důkaz, že některá léta, zvlášť ta devadesátá, mají zůstat tam, kde jsme je nechali. V krabici s VHS kazetami na půdě, s moly a výčitkami.

„Oceňuju, že upcykluješ tuhle vražednou zbraň!“