Recenze Gloria!: Hudební drama vypráví zapomenuté příběhy nadaných umělkyň, jen závěr působí trochu přehnaně 

Hudba překoná všechny potíže.

Debutující italská režisérka Margherita Vicario se rozhodla vyprávět zapomenuté příběhy nadějných umělkyň z hudebních ústavů. I když byla řada z nich velmi talentovaná, v tehdejší době nedostaly možnost to ukázat.

Katolický hudební ústav pro dívky se na konci 18. století připravuje na očekávané vystoupení pro papeže Pia VII. Místní kněz se marně pokouší složit novou skladbu pro orchestr. Zatímco tichá pracovnice v ústavu Teresa má mnoho nápadů. Dostane příležitost skládat a improvizovat, když najde zapomenuté pianoforte ve sklepě. K jejímu nočnímu cvičení se přidá také skupina čtyř nadaných hudebnic z ústavu. To ovlivní jejich dosavadní smýšlení a rozhodnou se dát svým ambicím prostor. 

Diváka na první dobrou okamžitě upoutá hudba a smysl pro rytmus, který provází celý snímek.Diváka na první dobrou okamžitě upoutá hudba a smysl pro rytmus, který provází celý snímek. Tradiční hudební skladby se střídají s moderními beaty, které vás chytí a nepustí až do úplného konce. Něco takového se vidí jen málokdy, ačkoliv je to ideální způsob, jak představit tehdejší hudbu současnému publiku, aniž by působila úplně archaicky. I skladby od Vivaldiho musely být tenkrát pořádný odvaz. 

Vizuálně se velmi dobře podařilo nastínit depresivní atmosféru takového hudebního ústavu, který sice poskytuje dívkám prostor pro zdokonalování jejich schopností, ale nedává jim absolutně žádnou šanci se samostatně projevit. Skvěle to dotvářejí pochmurné barvy ať už na oblečení jednotlivých postav, nebo uvnitř i kolem ústavu.  

Ze začátku nějaký čas trvá, než se příběh trochu rozjede. Hodně věcí je pouze naznačeno, aniž by se zacházelo do detailů. Například postava Teresy vypadá velmi mladě, takže člověka hned nenapadne, proč vyhledává společnost dítěte z vyšší vrstvy. Naopak příběh hudebnice Lucie je dost předvídatelný, i když by si divák přál, aby se ubíral jinak. Osudy dívek se dozvídáme částečně prostřednictvím jejich hudby, což je zajímavý prvek. 

Pozitivním aspektem je, že se dostávají mezi lidi další inspirativní, ale smutné příběhy žen z minulosti. Rozhodně to tedy nebylo tak, že by ženy nebyly stejně talentované nebo schopné jako muži, jen neměly takový prostor k tomu, aby se projevily. I když může někomu možná už připadat klišé na to takhle upozorňovat, pořád je to aktuální téma a nemělo by se na to zapomínat. 

Jediné, co působí poněkud přehnaně, je samotný závěr filmu. I když na danou chvíli čekáme celou dobu, nemusela by být tak vyhrocená. Všechny hudebnice se najednou rozzáří a rozjedou to, aniž by jim záleželo na tom, že kolem vypukla apokalypsa a lidé umírají. To může diváka celkem zarazit. Na druhou stranu, když se jim to konečně povedlo, asi už nebylo moc cesty zpět. 

Drama Gloria! se nedrží přesně všech historických reálií, ale přináší poutavou formou nevyprávěné příběhy z minulosti. Jednoznačně nejvíce se povedla hudba, která kombinuje klasické skladby s moderními rytmy, takže strhne i současného diváka. V kontrastu s tím je bezútěšné a pošmourné prostředí ústavu. Škoda, že se nevěnovalo více pozornosti osudům jednotlivých postav, i když by asi bylo těžké všechny je dostat do jednoho snímku. Ačkoliv závěr je trochu přehnaný a film si opakovaně pouštět nejspíše nebudete, rozhodně stojí za zhlédnutí.

 S hudbou dokážete překonat mnoho překážek.

U pianaforte ve sklepě se rodí nejen moderní skladby, ale také přátelství.

I zlomené srdce se snáší líp, když na to člověk není sám.