Recenze Cihla: Když zeď není jen fyzická, ale i scenáristická

Cihla, kterou nikdo nechtěl, ale Netflix vám ji stejně postavil před dveře.

Představte si, že se probudíte, chcete si jít dát ranní kávu na balkon, ale místo čerstvého vzduchu narazíte čelem do neznámé černé zdi, která se přes noc rozhodla obklopit celý váš byt jako obří betonový plášť nepochopení. Ne, nejste v seriálu Black Mirror, ani v útrobách šíleného IKEA showroomu. Vítejte ve filmu Cihla, německém thrilleru, který si hraje na filosofickou záhadu, sci-fi akčňák, vztahové drama, ale nakonec skončí jako dlouhá, dusná, emocionálně neklimatizovaná paneláková chodba.

Režisér a scenárista v jedné osobě Philip Koch rozjíždí příběh s potenciálem. Dvojice Tim (Matthias Schweighöfer) a Olivia (Ruby O. Fee) prožívají vztahovou kocovinu po potratu, která by možná šla řešit terapií, výletem do Paříže nebo alespoň přestávkou od pasivně agresivních výměn. Místo toho se bez varování ocitají uvěznění ve vlastním bytě kvůli zdi, která jim teď brání v kontaktu s vnějším světem. Žádné metafory tu nezůstávají subtilní. On se uzavřel do sebe, tak teď je i fyzicky doslova uzavřený.

Co začíná jako svižné vztahové drama se rychle přehoupne do jakési surrealistické únikovky, ve které postavy nejen hledají cestu ven, ale především hledají své charaktery. A mnohé je nikdy nenajdou.Co začíná jako svižné vztahové drama se rychle přehoupne do jakési surrealistické únikovky, ve které postavy nejen hledají cestu ven, ale především hledají své charaktery. A mnohé je nikdy nenajdou. Z vedlejších bytů se začnou vynořovat další obyvatelé této absurdní pasti – paranoidní Marvin, jeho přítelkyně Ana, důchodce Oswalt s vnučkou… Každý má své „něco“, ale málokdo má skutečný důvod být v záběru a hluboce nás obohatit. Působí spíš jako chodící scenáristické poznámky.

Atmosféra? Občas napjatá, občas jen hlučná. Kamera se sice snaží být dynamická, občas proletí skrz vybouranou zeď, jindy se ztrácí v temném koutě, ale scénář, bohužel, není o nic méně plochý než ty cihly, které postavy obklopují. Co chvíli se snažíme uhádnout, co že je vlastně podstatou toho všeho. Je to test? Experiment? Boží trest? Metafora izolace? Marťanská invaze? Hra na oliheň s nižším rozpočtem a vyšší mírou dehydratace? Odpověď se dostaví, ale spíš připomíná závěrečnou obrazovku Game Over, než skutečné rozuzlení.

Naštěstí alespoň ústřední dvojice má co hrát. Schweighöfer i Fee do svých rolí dávají poctivé emoce a v několika momentech to i zabolelo, zejména při výměnách, kde se drásají staré rány a křičí na sebe přes propast nepochopení a žalu. Právě tyhle vztahové střípky mají sílu – a když film na chvíli zapomene, že se má tvářit jako mysteriózní thrillero-horor, funguje jako komorní psychodrama o lidech, kteří místo zdi mezi sebou postavili celý vesmír.

Jenže tahle emocionální nitka brzy mizí pod nánosem pochybných rozhodnutí a klišé dialogů. Hudba se snaží, střih uhání, ale výsledek působí, jako když se někdo snaží znovu napnout již dávno prasklou gumu. Napětí, které by mělo gradovat, se místo toho dusí v opakujících se scénách, kde se postavy buď hádají, nebo vrtají zdi. Případně obojí zároveň.

Film Cihla balancuje na pomezí nudy a lehké fascinace. Děj nás dokáže zaujmout nepředvídatelnými zvraty, ale potěšení z nich vzápětí zabijí třeba mizerné dialogy nebo neautentické výkony. Na Netflixu je ale spousta horších věcí a i když tohle dílo není zrovna přelomové a geniální, alespoň se tam pořád něco děje.

Tak do které herní postavy byste šli?