Recenze: Steve je syrový portrét člověka, který chce napravit svět

… ale svět mu zatím mlátí hlavou o lavici.

Steve je film, který nám místo popcornu nasype do klína pytlík hřebíků a řekne: „Tak se bav!” Odehrává se v devadesátkách, v době, kdy mládež místo diagnóz dostávala poznámky a místo terapeutů potkávala zástupce ředitele s dřevěným pravítkem. Režisér Tim Mielants nás zavírá do Stanton Wood, školy pro ztracené duše, která připomíná spíš poslední zastávku před peklem než vzdělávací instituci. Tam, mezi bouchajícími dveřmi, rozbitými židlemi a věčně zapnutým kávovarem, stojí Steve: ředitel, spasitel, obětní beránek a lidská časovaná bomba, která tiká pod maskou klidu.

Mielants natáčí film, který vypadá, jako by se kamera zbláznila. Lítá po chodbách, převrací se, kymácí, dýchá s postavami, padá s nimi na kolena. Divák má pocit, že se ocitl v hlavě vyhořelého pedagoga, kde se realita a halucinace prolínají. A do toho hraje drum’n’bass a rap, hudba vzpoury i zoufalství. Tento svět je hlučný, rozbitý, absurdně živý a syrový. Kluci jsou ztělesněním chaosu: perou se, smějí blbostem, provokují, boří autority i vlastní naděje. A přitom všem je v nich něco dojemně lidského, bolavého a zoufale rozbitého. Každý z chlapců je jako uzlíček zlosti. Chce křičet, ale místo toho mlčí, chce zmizet, ale svět ho pořád vrací zpět do reality.

Cillian Murphy v hlavní roli tu předvádí hereckou lekci první kategorie z vnitřního chaosu.Cillian Murphy v hlavní roli tu předvádí hereckou lekci první kategorie z vnitřního chaosu. Hraje muže, který se snaží zachránit ostatní, ale sám už dávno utonul ve vlastních výčitkách. Mluví do diktafonu, snad aby měl důkaz, že ještě existuje. Každé jeho slovo je jak drobný kousek rozbitého zrcadla, v němž se odráží vyčerpání, víra, ale nikdy rezignace. Murphyho pohled má sílu rentgenu, vidí i tu nejmenší jiskru naděje v ostatních, když tu svou už ztratil.

Září tu Tracey Ullman jako Amanda, žena, která tvrdí, že je „napůl dozorkyně, napůl máma“. A taky trochu cynik, co se směje, protože brečet by bylo horší. Emily Watson přináší něhu, hraje terapeutku, která chápe, že v tomhle domě se duše neuzdravují, jen na chvíli přestanou bolet. Film neoslavuje naději, jen ukazuje, že i bez ní se dá žít, nebo alespoň přežívat, dokud to nebude lepší. Snad.

Steve je film, který se neptá, jen se dívá. Dívá se hluboko, až tam, kam už světlo nedosáhne. Je to příběh o zhroucení jako formě lásky, o selhání jako o nejvyšším projevu empatie. Mielants netočí pohádku o vykoupení, ale chaotickou symfonii o tom, jaké to je, když se člověk snaží zachránit druhé a přitom je sám v plamenech. Murphy tady znovu dokazuje, proč patří k nejlepším hercům své generace. Jeho Steve je tragéd i anděl strážný, člověk, který se zlomí v přímém přenosu – a my mu za to děkujeme, protože nám připomene, že zlomit se někdy znamená zůstat lidský.

Někdy se dá bolesti už jen smát.