Recenze: Polibek pavoučí ženy mísí drsnou realitu s fantaskním muzikálem

A nechybí ani příměs Zkrocené hory.

Polibek pavoučí ženy je zkrátka všechno, jen ne originální. A jak by také mohl být? Jde totiž o adaptaci stejnojmenné novely, která byla poprvé zfilmována už v roce 1985 a o pět let později se dočkala převedení do broadwayského muzikálu. Nové filmové pojetí se tak snaží kombinovat tyto dvě verze a přinést divákům rozjařenou barevnou podívanou propletenou s politickou zápletkou a spoustou symboliky.

V jádru všeho je dvojice vězňů: zasmušilý revolucionář Valentín odporující režimu a jeho nový spolubydlící Molina, výrazný gay a věčný snílek, kterého zavřeli jen kvůli jeho sexuální orientaci. V jejich cele se tak začnou mísit dva opačné světy, které si k sobě postupně najdou cestu. A to překvapivě skrze Molinův oblíbený muzikál Polibek pavoučí ženy, který během dlouhých bezesných nocí vypráví Valentínovi.

Režisér Bill Condon (Chicago, Dreamgirls) kombinuje v Polibku pavoučí ženy pompézní muzikál s drsnou vězeňskou realitou a politickým dějem v pozadí všeho. Ač se tyto dva světy občas trochu třou a jejich prolínání je chvílemi trochu nešťastné (o tom později), tak má jejich propojení něco do sebe a ozvláštňuje celkový příběh. Ten má silné poselství a je promísen dávkou symboliky, od toho, jak muzikálový děj představuje pro protagonisty únik z tíživé reality, co znamená červený šátek nebo jaký význam má ve skutečnosti polibek pavoučí ženy. O tom všem by se dalo polemizovat donekonečna.

Kromě toho nabízí snímek i plno emočních momentů, včetně linky ve stylu Zkrocená hora. Ta je poměrně předvídatelná a divák jí už může už od začátku čekat. A přesto působí onen klíčový moment trochu zbrkle a má příliš rychlé vyústění. To však není chybou snímku, ale zdrojového materiálu.

S čím však film bojuje o něco víc, je poměrně zdlouhavá dvouhodinová stopáž. Když nejsme ve fantaskním muzikálovém světě, ale drsné realitě, tak se děj trochu vleče a postrádá dynamiku. A divák tak má chvílemi trochu problém udržet pozornost. Nepomáhají ani občas trochu bizarní momenty (jako např. vzájemné utíraní zadku), které si Condon a spol. mohli odpustit.

Snímek se však bezesporu nejvíce pyšní svými muzikálovými čísly, které staví do popředí už v traileru.Snímek se však bezesporu nejvíce pyšní svými muzikálovými čísly, které staví do popředí už v traileru. A je jasné proč: jsou skutečně velkolepá, a to se vším všudy. Condon přináší grandiózní hudební čísla, ze kterých je znát, že prostě umí dělat muzikály. Písně jsou poutavé (i když si stejně zapamatujete jen tu titulní) a hudební čísla skvělá po všech stránkách, jak z pohledu hravé taneční choreografie, tak scénografie i zpěvu. Pěvecky pak nejvíc září Jennifer Lopez a Tonatiuh, kteří si v některých písních doslova vyřvou duši.

Zmíněný Tonatiuh, který ztvárňuje Molinu a pro většinu diváků bude filmovým nováčkem, je také největším hereckým highlightem. Tonatiuh podává silný emocionální výkon po všech stránkách a hraje celým svým tělem. Doufejme, že ho brzy uvidíme ve více projektech, protože si to beze sporu zaslouží.

Skvělým parťákem je mu i Diego Luna, který po 20 letech od snímku Hříšný tanec 2, opět nazouvá taneční boty a ukazuje publiku, že je nejen talentovaný herec. Luna podává taktéž velmi výrazný výkon a dobře kontruje Tonatiuhovi, se kterým si na plátně skvěle rozumí a jejich vzájemná chemie je přímo hmatatelná.

O něco slabší je pak Jennifer Lopez, která vlastně nemá moc co hrát. Její role sestává hlavně z hudebních čísel, a to je dobře, protože ta jí jdou. Jakmile má totiž něco zahrát, postrádá jakoukoliv emoci a hloubku a je zkrátka plochá. To, co však neumí vyjádřit herecky dokonale vyjadřuje pěvecky, takže to ani tolik nevadí.

Co však vadí, je hrubý kontrast mezi drsnou vězeňskou realitou a vysněným muzikálovým světem. Samotné propojení má, jak už bylo zmíněno, něco do sebe, ale jde o zpracování, které je trochu nešťastné. Dost často se totiž stává, že z emočně vypjaté scény ve špinavém vězení skáčeme rychle do barevného muzikálu, ve kterém se jen zpívá a tančí a nic dalšího se neděje, a takhle přepínáme sem a tam pořád dokola. A tento do očí bijící kontrast nás trochu vytrhává z děje.

Celkový děj a kontrast mezi dvěma linkami umocňují také výrazné vizuály, a to jak z hlediska scénografie, tak i skvělé kostýmy. Muzikálový svět nám nabízí výrazné barevné kostýmy a šaty a drsné vězeňské prostředí dotvářejí špinavé onošené oděvy a celková šeď, která loch doprovází.

V závěru je Polibek pavoučí ženy rozhodně zajímavá podívaná s potenciálem, ale svým zpracováním však trochu pokulhává. Dvouhodinová stopáž se zdá být chvílemi poměrně zdlouhavá a dva světy se chvílemi trochu třou. Do toho se proplétají složité a nedovysvětlené politické linky a nepomáhá ani poměrně uspěchaný konec. Z muzikálového hlediska však Condon opět nezklame a přináší velkolepá hudební čísla, která prostě baví. Podívanou drží pohromadě Totaniuh a Luna, kteří podávají silné výkony a jsou skvělými hereckými parťáky. Lopez pak září hudebně, ale to je tak vše. Dohromady tak jde o filmový zážitek, který sice přehnaně neuchvátí, ale chvílemi má něco do sebe.

Ukaž, jak hříšně umíš tančit!

A jak byste se tvářili vy, kdyby se vám u nemocničního lůžka zjevila JLo v sexy oblečku?

Bill Condon má zkrátka rád žhavá hudební čísla za mřížemi.