Recenze - SpongeBob: Pirátské dobrodružství pod obvyklým přívalem bláznivosti skrývá citlivé jádro

Radostná oslava hlouposti v tom nejlepším slova smyslu.

SpongeBob: Pirátské dobrodružství připlouvá do kin jako barevná láhev se vzkazem, která nám po otevření exploduje do obličeje konfety. Je to film, který se ani na vteřinu netváří dospěle, ale zároveň si trochu troufá mluvit o dospívání. A dělá to jazykem, jemuž rozumí děti, rodiče, i ti, kteří si kdysi dávno řekli, že na SpongeBoba už jsou „moc velcí“, ale stejně se u něj smějí jako rackové, co právě úspěšně ukradli hranolky.

SpongeBob už pětadvacet let vzdoruje času i zdravému rozumu. V Zátiší Bikin plyne čas jinak a logika tam chodí o berlích. V tomto příběhu však SpongeBob prožívá den s velkým D. Přes noc povyrostl a on je přesvědčený, že se stal „velkým klukem“. V překladu do jazyka mořských tvorů to znamená jediné, konečně může na nejděsivější horskou dráhu široko daleko. Jenže realita ho sejme rychleji než studená vlna. Pan Krabs se mu typicky vysměje: když byl v jeho věku, prý už brázdil moře, pral se s piráty a život měl na háku. Nějaká dětská atrakce? Prosím vás.

Pro SpongeBoba je tohle jako zahlédnout světlo majáku, který mu slibuje, že může konečně být brán vážně. A tahle touha být konečně víc než jen roztomilý blázen ho zavede přímo do náruče ducha Bludného Holanďana. Ten vstupuje do příběhu jako vypravěč i hrozba, pirát, který uvízl mezi světy a jehož kletba může být zlomena jen přenesením na někoho čistého, nevinného a upřímného. Jinými slovy: SpongeBob je pro něj chodící jackpot v kraťasech. A než se nadějeme, jsme na výpravě v Podsvětí. Dokáže si SpongeBob za pomoci Patrika zdejší nebezpečné nestvůry omotat kolem prstu?

Tempo filmu je zběsilé, gagy létají jako ryby ve vodním víru, a člověk má občas pocit, že kdyby na chvíli mrknul, utečou mu tři vtipy a minimálně jeden zadek. Ano, zadky. Tvůrci evidentně dobře vědí, že existuje univerzální jazyk dětského humoru, který nepotřebuje titulky ani vysvětlivky, a ten jazyk se jmenuje „zadek“. Pirátské dobrodružství sází na groteskní fyzický humor s takovou vervou, až je to neodolatelné, protože je to hloupoučké – naschvál.

Pod obvyklým přívalem bláznivosti se ale skrývá překvapivě citlivé jádro. SpongeBobova cesta není jen o tom dokázat panu Krabsovi, že není strašpytel. Je to výprava za vlastní identitou, při které riskuje to nejcennější, co má: své přátelství s Patrikem. Jakmile se začne hnát za nálepkou „dospělý“, začne si všímat, že některé věci, které miluje, třeba bezstarostné foukání bublin, jsou okolím považovány za dětinské. A film velmi jemně, bez mentorování a zvednutého prstu, klade otázku, kterou si jednou položí každý: kolik ze sebe jsme ochotni obětovat, abychom zapadli do představy dospělosti, kterou po nás chce svět?

Animace je bohatší a živější než v seriálu, barvy září jako korály a každý detail je nabitý drobnými vtípky.Animace je bohatší a živější než v seriálu, barvy září jako korály a každý detail je nabitý drobnými vtípky. Režisér Derek Drymon stojí u kormidla s jistou rukou zkušeného kapitána, který ví, kdy napnout plachty a kdy nechat postavy (a diváky) nadechnout. I když se některé vtipy záměrně opakují nebo se blíží hranici otravnosti, film nikdy nesklouzne ke krutosti nebo cynismu. Je to radostná oslava hlouposti v tom nejlepším slova smyslu.

Snímek dává divákům pocit návštěvy domova a kontinuity, zatímco nová dobrodružství posouvají značku dál, aniž by zradila její podstatu. Připomene, že odvaha nemusí znamenat přestat být blázen, a že dospělost není cíl, ale spíš vedlejší produkt toho, že zůstaneme věrní sami sobě. Je to svižná, bláznivá, nakažlivě optimistická jízda, která funguje jako rodinná zábava, a třeba vaše děti na chvilku přestanou chtít tak rychle vyrůst.

SpongeBob si musí dát pozor na nové přátele.