Recenze: Smutný song by klidně mohl působit jako vymyšlená historka, ale není

Snímek připomíná, že za chytlavými refrény se skrývá melancholie a bolest.

Hned na začátku si ujasníme, že tohle je láskyplný hudební příběh podle skutečných osudů velmi skutečných lidí. Není to životopis Neila Diamonda, i když obsahuje hromadu jeho písní, které dost roztahují náš divácký zážitek. Stojí tohle za váš čas, když vám Diamond vlastně nic neříká a znáte leda notorickou melodii “svít kerolájn” a to ještě leda z hokeje? Pokud alespoň trochu jihnete nad filmy o lásce a odhodlání plnit si své sny, i když to někdy sakra bolí, pak můžete být velmi mile překvapeni. Ještě že nám název napoví, že tohle není ledajaká lehká hudební romantika, ale film uvnitř skrývá emocionální ohňostroj, takže se u něj chvilku zasněně culíte a pak zíráte s otevřenou pusou. Ne proto, že by snímek chtěl být drsně realistický nebo cynický. Naopak. Věří v emoce stejně neochvějně, jako jeho hrdinové věří v hudbu a v to, že když se dva lidé spojí, může jejich společný zpěv přehlušit všechna životní neštěstí. A že jich nebylo málo.

Příběh Mikea a Claire Sardinových by klidně mohl působit jako vymyšlená historka z hospody. On – veterán, mechanik, bývalý alkoholik, který si léčí duši zpěvem. Ona – žena, které to navzdory její kráse a charismatu nevyšlo ani ve vztazích, ani na pódiu. Společně vytvoří duo Lightning & Thunder, hudební ekvivalent manželství, jen se třpytivými saky a větrákem na pódiu. Film sleduje jejich cestu od zamilovaného nadšení a společnou hudební kariéru přes chaos domácnosti dvou rozvedených rodičů až k momentům, kdy osud bez varování vyrazí dveře a změní pravidla hry.

Režisér Craig Brewer si byl očividně vědom toho, že tahle látka balancuje na hraně mezi dojemností a čistým kýčem.Režisér Craig Brewer si byl očividně vědom toho, že tahle látka balancuje na hraně mezi dojemností a čistým kýčem. A místo aby se ironicky culil z bezpečné vzdálenosti, rozhodl se jít do látky naplno. Smutný song se vědomě vzdává satiry, posměšků i ochranných uvozovek. Nesnaží se postavy shazovat, ale obejmout je. Takže se vždycky smějeme s nimi, ne jim. Někdy možná až příliš bezelstně. Jako na karaoke večeru, kde nezáleží na technické dokonalosti, ale na tom, že všichni zpívají od srdce. Obrovskou zásluhu na tom mají Hugh Jackman a Kate Hudson. Jackman nehraje parodii Neila Diamonda, ale člověka, který v jeho písních našel osobního terapeuta. Jeho Mike není hvězda, ale věříme mu, že mohl být. Slyšíme ho interpretovat celé písně, ne jen fragmenty, a dává jim váhu, která překračuje hranici imitace. V jednu chvíli je to zábavné, když cvičí v trenýrkách a zraní se při příliš ambiciózním pohybu, v jiné chvíli bolestně intimní, když hudba slouží jako lepící páska, bez které by se celý jeho svět rozpadl. Přesto si nemůžeme pomoct a spíš než Jackmanovu postavu v něm stále vidíme především Jackmana samotného. Kate Hudson je ale skutečnou hvězdou filmu. Nenápadnější, ale opravdovější. Její Claire je komplikovaná, tvrdá i zranitelná, a cítíme to mnohem víc, než by se od herečky spojované s lehkými romantickými komediemi čekalo. Hudson dokáže během pár scén přejít od oslnivého, sebevědomého pódiového výkonu k tiché, uzavřené bolesti ženy, které se život během vteřiny převrátí naruby. Nehraje utrpení okázale, jako něco, s čím se člověk musí předvádět. Spíš tichem a ztrátou jiskry, která byla dřív samozřejmostí. Je to herecký výkon, co drží film nad vodou i ve chvílích, kdy scénář trochu klopýtá.

A že klopýtá, to je třeba říct otevřeně. Smutný song má problém s tempem, zejména v druhé polovině. Někdy jako kdyby se film nemohl rozhodnout, jestli chce být hudební pohádkou, nebo poctivým rodinným dramatem. Pár scén by šlo bez lítosti vystřihnout a výsledku by to jen prospělo. Scény jsou buď srdceryvné, nebo se u nich máme usmívat a podupávat nohou. Snímek dává okatě najevo, kdy máme brečet a kdy se radovat, místo aby nám to dovolil objevit samotným. Atmosféra a hudba však tyto nedostatky velkoryse vyvažují. Kamera Amy Vincent dokáže být jemná i krutá, zachytí jak třpyt pódia, tak klidný dvorek, který se v mžiku promění v místo tragédie. Střih je většinou nenápadný, nechává prostor hereckým výkonům a hudbě, která tady není jen kulisou, ale vypravěčem. Písně Neila Diamonda jsou použity coby emocionální komentáře k ději. Film vlastně dělá přesně to, o co se Mike tolik snaží: připomíná, že za Diamondovými chytlavými refrény se skrývá melancholie, touha a bolest, které pozná jen člověk, co je zažil.

Ve výsledku je Smutný song film o lásce, která není dokonalá, ale je skutečná. O partnerství, které se musí redefinovat ve chvíli, kdy jeden z partnerů už nemůže pokračovat v tom samém snu. O hudbě jako posledním záchranném lanu, které vás drží nad vodou, když se všechno ostatní potápí. Je to emocionální horská dráha, trochu přepálená, trochu sentimentální, místy od všeho tak trochu moc, ale je to upřímná jízda. A právě ta upřímnost z ní dělá něco speciálního. Jako dobrý song, který jste slyšeli už stokrát, a přesto vás vždycky zase dostane.

„Musíme zpívat potichu, sousedka si bude stěžovat!“

Někdy nezbývá než tvářit se jako muzikanti, kterým se jejich hudební sen opravdu splnil. 

A někdy je láska lepší odměna než potlesk vyprodané haly.