Recenze: Důkaz viny místo skutečně znepokojivé reflexe nabízí lehce stravitelné krimi

Akční sekvence přenášené přes obrazovky působí odtažitě.

V Důkazu viny se spravedlnost dostala do fáze, kdy už nemá čas na dlouhé řeči. Žádné soudní procesy, žádný obhájce, žádné čekání na rozsudek. Stačí židle s pouty a umělá inteligence, která během chvilky rozhodne, jestli máte právo dál žít. Tvůrci doufali, že nabídnou ostrou, mrazivou a nebezpečně aktuální výpověď o světě, kde se spravedlnost měří procenty pravděpodobnosti a lidský život se vejde do tabulky s výsledkem vinen/nevinen. Místo skutečně znepokojivé reflexe sklouzává k bezpečně známým kolejím policejního thrilleru a jde o lehce stravitelné krimi.

Začátek je přitom slibně svižný, možná až trochu uspěchaný. Hlavní hrdina, policista Raven (Chris Pratt) se zmatený ocitá na popravčím křesle, jedním z nejnovějších vynálezů a forem spravedlnosti v jeho městě. V nedaleké budoucnosti zločin bují, stát šetří a lidská spravedlnost je pomalá, drahá a otravná. Řešení? MERCY: umělá inteligence, která soudí, rozhoduje a rovnou i popravuje. Žádní právníci, žádné poroty. Jen vy, připoutaní k židli, a devadesát minut na to dokázat, že pravděpodobnost vaší viny není dostatečně vysoká. Po rychlém občerstvení přichází lidstvo s rychlou spravedlností.

Chrise Raven, který kdysi MERCY pomáhal zavést, se v ní teď zmateně probouzí po prohýřené noci jako obžalovaný z vraždy vlastní manželky. Má kocovinu velikosti menšího státu, žádné vzpomínky na poslední hodiny, a proti sobě digitální soudkyni Maddox (Rebecca Ferguson). Ta je chladná, uhlazená a děsivě klidná. Přesně tak, jak si představujete software, který vás má za hodinu a půl zabít.

Film zaujme tím, jak samozřejmě pracuje se světem totálního dohledu.Film zaujme tím, jak samozřejmě pracuje se světem totálního dohledu. Kamery, mobily, cloud, bezpečnostní systémy v domácnostech i firmách, drony kroužící nad městem jako elektroničtí supi. Umělá inteligence všechno ví, všechno vidí a všechno může být použito proti vám. Raven má tyto materiály volně k dispozici k prokázání své neviny, což zní fér, dokud si divák nezačne uvědomovat, pod jak detailním a nepřetržitým dohledem by v takovém světě vlastně žil. Navíc se postupně ukazuje, že AI sice shromažďuje data dokonale, ale chápe je jen mechanicky. Nevidí souvislosti, nerozpozná motivy, neumí pracovat s chaosem lidského chování.

Problém nastává ve chvíli, kdy tahle technologická přehlídka začne přerůstat samotný příběh. Z potenciálně kafkovského procesu, v němž člověk naráží na neosobní systém bez možnosti obhajoby, se nenápadně stává rutinní policejní procedurál. Napětí je vytvářeno odpočítáváním minut a neustálým přepínáním obrazovek, ale dramatický obsah se smrskává na sledování dvou tváří, Ravenovy zpocené bezradnosti a Maddoxina dokonale kontrolovaného výrazu. Vizuální ruch nahrazuje skutečný konflikt. Režisér Timur Bekmambetov má nepochybně cit pro technologickou estetiku a digitální vyprávění, ale tady jako by se nechal vlastní metodou pohltit. Místo aby forma sloužila myšlence, začíná ji dusit. Akční sekvence přenášené přes obrazovky působí odtažitě, honičky ztrácejí fyzičnost a celé vyšetřování má místy energii sledování cizí videohry, kde už dávno tušíte, kdo je skutečný viník, ale musíte projít všemi úrovněmi.

Herecké výkony zůstávají spíš na funkční úrovni. Chris Pratt je po většinu času odkázán na reakce – zmatení, vztek, zoufalství – ale scénář mu nedává prostor tyto emoce skutečně rozvinout. A vtipné hlášky, které umí trousit tak bezelstně, mu film nenabízí vůbec. Rebecca Ferguson dodává digitální soudkyni znepokojivou lidskost, jenže právě ta je problematická. Ve chvíli, kdy AI začne pochybovat, soucítit a „učit se“, film ztrácí půdu pod nohama. Místo děsivé nelidské spravedlnosti sledujeme software, který se chová skoro lidštěji než lidé kolem něj. A právě tady se Důkaz viny definitivně rozpadá.

Namísto tvrdé kritiky systému, který soudí a popravuje během několika hodin, se vyprávění uchyluje k pohodlnému závěru o tom, že chyby dělají všichni, lidé i stroje. Jenže to není myšlenka, která by obstála jako odpověď na otázku okamžité popravy bez obhajoby. Film se tak vyhýbá skutečné nepříjemnosti vlastního tématu a místo ní nabízí změť zvratů, zrad a vysvětlení, která působí spíš jako nouzové záplaty než promyšlený závěr.

A tady máme dalšího pána na holení… nebo popravení?