Recenze: Padělaný život je divácky vděčná podívaná

Olympijské hry už sice skončily, ale to neznamená, že si nemůžeme přiblížit jeden italský film.

Nemíříme v něm ani do současného Milána, ani do současné Cortiny. Zajímat nás bude Řím v 70. letech minulého století, do kterého se z nedalekého Lago della Duchessa přemístí malíř Toni se svými dvěma kamarády, z nichž Fabione pracuje ve fabrice a Vitto se stal knězem. Z počátku na ulici maloval portréty, ale po seznámení s okouzlující galeristkou Donatou se jeho život zásadně změnil. Když dotyčná zjistila, že jím namalované kopie obrazů nejslavnějších malířů historie jsou pomalu lepší než originály, uznala, že se tohoto nadání musí využít. Pro Toniho to znamená značné výdělky, nalezení nové přítelkyně, a také seznámení se s lidmi, kteří drží v rukou tu větší, tu menší moc. A s takovými rozhodně není radno si zahrávat.

Nedá se tvrdit, že by italské hlavní město bylo v dané dekádě nějak bezpečné (někdejší premiér Aldo Moro, o kterém bude řeč, by o tom mohl vyprávět … respektive vlastně nemohl). Ti, kteří chtěli tahat za nitky, nebo za ně doopravdy tahali, neměli prakticky žádné zábrany. Do toho se vynořila levicová teroristická organizace Rudé brigády (de facto italská obdoba německé Frakce rudé armády, o které vypráví drama Baader Meinhof Komplex), ke které se Fabiano později přidá. A vůbec, oba Toniho kamarádi sehrají v tomto příběhu dosti podstatnou úlohu. Hlavní hrdina má štěstí, že má takhle nevídaný talent, který by jej teoreticky měl v neklidném období udržet při životě. Prakticky stejně na tom o tři dekády dříve byl Salomon Smolianoff, o kterém pro změnu vypráví Oscarem oceněná Ďáblova dílna.

Na úvod nás však informují o tom, že sledujeme jednu z možných verzí toho, jak se to tenkrát odehrálo.Tvůrci Padělaného života tedy také vycházeli ze skutečných událostí a reálným předobrazem hlavní postavy byl Antonio Chichiarelli. Na úvod nás však informují o tom, že sledujeme jednu z možných verzí toho, jak se to tenkrát odehrálo. Jinými slovy to znamená, že oproti realitě došlo na jisté změny za účelem dramatizace. K tomu každopádně nutno dodat, že změny byly provedeny k lepšímu, ačkoli si patrně především kvůli nim při sledování víckrát položíme otázku, jestli kromě té standardně odvedené filmařské práce dostaneme taky navíc něco, co v podobných projektech zase tak často nevídáme. Díky závěrečnému twistu sice dostaneme, ale nejedná se o jediný moment, který určitě mohl být natočen a sestříhán zručněji, abychom neměli žádné pochybnosti nad tím, jestli všechno chápeme a „čteme“ správně.

Na své cestě za lepšími zítřky Toni potká několik charakterově rozličných postav, včetně příznivce fotbalového Interu Milán, co si příznačně říká Sansiro (podle stadionu, na kterém zmíněný klub už tehdy sídlil a který letos hostil zahájení zimních olympijských her). Jeho představitel Pietro Castellitto podává natolik poutavý a uvěřitelný herecký výkon, že celý film s přehledem utáhne. S Guilií Michelini, resp. s Donatou, to bude trochu složitější. Nevadí jí vydělávat na padělcích, ovšem jakmile se kolem Toniho začnou objevovat pochybné figury, snaží se nás přesvědčit, že na světě není poctivější bytosti. Mezi ty pochybné figury určitě nespadá zákazníkova neteř Virginie, ale spíše Krejčí, kterému by nemělo být vyhrožováno, jelikož není žádná malá ryba. Na rozdíl od gangstera Balba, přestože právě v jeho přítomnosti hlavní hrdina pozná, že se pohybuje v kruzích, ve kterých fakticky může jít o život. Vzhledem k žánru bychom očekávali, že se Tonimu bude pohodově dařit o poznání delší dobu. Ale i když tomu tak není, neznamená to, že bychom o jeho počínání ve druhé polovině stopáže ztratili zájem.

Padělaný život je film, který nejenže dokáže snadno probudit zájem o postavy, ale zároveň velmi působivě zachycuje dobovou atmosféru sedmdesátek na Apeninském poloostrově. Kvalitní výprava se dala vypozorovat už z trailerů a očekávat se dal i povedený soundtrack, který vlastně jenom podtrhuje, že se nacházíme ve společnosti, která je sice vyšší, leč zároveň dosti nelegitimní. Italové rovněž umí takové prostředí naservírovat s patřičnou autenticitou a atraktivitou pro diváky. Tentokrát se to neobejde bez hrstky hlušších míst, nicméně to neznamená, že by zbýval jakýkoli prostor pro nudu.

Virginia podle Toniho opravdu rozumí umění, když se jí libí jeho původní obrazy.