Sedmého dubna 2026 oslavil Francis Ford Coppola své sedmaosmdesáté narozeniny, takže rozhodně stojí za to si prostřednictvím této knihy připomenout důležité momenty z jeho života.
Jen dva dny před Francisem Fordem Coppolou měl narozeniny Roger Corman – nekorunovaný král béčkových filmů, jenž by se letos dožil stovky a jenž pomohl nastartovat kariéru řadě věhlasných režisérů a herců, včetně Jamese Camerona, Martina Scorseseho, Rona Howarda, Jacka Nicholsona a právě Coppoly, který se stal jedním z nejrespektovanějších filmařů všech dob. Kniha nás vrací zpátky do doby, kdy založil společnost American Zoetrope, která nakonec vystřídala více názvů a která zaštítila v podstatě všechny jeho filmy od Lidí deště po Megalopolis. Pochopitelně, že pomohla na svět také projektům zakladatelovy dcery Sofie. Nicméně autor Sam Wasson se zaměřuje především na největší slávu v 70. letech a na experimentování v následující dekádě, kdy bylo záměrem se vyhnout tuctovému smýšlení hollywoodských studií a jít si vlastní cestou.
Kniha má 360 stran, ale je rozdělená pouze do dvou kapitol. První nese název Sen a je uvedená citátem geniálního spisovatele H. G. Wellse, který svými nápady (Válka světů, Neviditelný muž, Stroj času, …) předběhnul dobu minimálně o půl století: „Moderní utopie není statická, ale kinetická.“ Druhá kapitola se jmenuje Apokalypsa a uvádí ji poněkud surreální citát filozofa Samuela Taylora Coleridge, který si možná ani vypisovat nemusíme, jelikož působí jako malinko vytržený z kontextu. To se jinak Wassonovi (potažmo českým překladatelům, kterým vypomáhal i Jan Svěrák) naštěstí skoro nestává. Faktem zůstává, že rozdělení na tyhle dvě kapitoly ani nebylo nutné, vzhledem k tomu, že se věnujeme jednomu tvůrci a že k legendárnímu bijáku Apocalypse Now se v knize autor opakovaně navrací, přičemž povídáním o něm vlastně taky začíná.
Jestli existuje film, jehož příhody z natáčení hltají skuteční filmoví fanoušci a skutečné filmové fanynky ve velkém, je to právě tohle na Filipínách natočené válečné drama, které se nakonec dostalo do kin až v srpnu 1979, přičemž vedle kinoverze spatřily světlo světa ještě další dvě – Redux a Final Cut. Autor knihy zabrousil hodně hluboko, podobně jako Peter Biskind se svou publikací Bezstarostní jezdci, zuřící býci, která kompletně mapuje éru Nového Hollywoodu. Wasson se však soustředí pouze na Coppolovo počínání a nejen v souvislosti s Apocalypse Now zachází do fascinujících detailů, až zamrzí, že se pořádně nedostalo nejen na režisérovy snímky natočené v 90. letech a ve 21. století. Tedy, s výjimkou očekávaného snímku Megalopolis, který se taky nerodil snadno, nicméně po čtyřiceti rokách jej Francis Ford Coppola přeci jen dokázal natočit a poslat na světová plátna kin, Českou republiku nevyjímaje. Krátce po premiéře vlastně nepřekvapivě prohlásil, že se chystá natočit ideálně další dva tituly.
Co se volné adaptace knihy Josepha Conrada Srdce temnoty týče, dozvíme se například, jak John Milius původně zakončil svůj scénář, kdo měl místo Martina Sheena hrát kapitána Willarda a proč tento herec z projektu odešel, jak to bylo s Dennisem Hopperem nebo co se dělo, když konečně přijel Marlon Brando a v legendární scéně svého čtyřminutového monologu si ikonicky pohrával s proužkem světla. Dál zjistíme třeba to, která scéna se točila zrovna 4. července 1976, tedy při dvoustém výročí vzniku Spojených států amerických. Nahlédneme do Coppolovy duše, když se pozvolna začal měnit ve Waltera E. Kurtze, tedy v postavu, kterou ztvárňuje právě Marlon Brando. Rozebrány budou dny, během kterých nemohl Martin Sheen točit, protože prodělal infarkt. Uvědomíme si, že se stalo, že Michael Cimino nakonec stihnul odpremiérovat válkou ve Vietnamu se rovněž zabývajícího Lovce jelenů dříve, ač začal natáčet později. A rozhodně můžeme být rádi, že nakonec nevyšel záměr uvádět šestihodinovou verzi Apocalypse Now v jednom kině (po dobu deseti roků), kam by se lidé sjížděli podívat ze všech koutů světa, jako se sjíždějí podívat například na Mount Rushmore nebo do Grand Canyonu.
Samozřejmě se vrátíme i do Francisova dětství v Detroitu i jinde a přečteme si několik zajímavostí o jeho příbuzných. Ostatně se dobře ví, že Coppolovic rodina je velmi početná, tj. nejde pouze o syna Romana, který často spolupracuje s Wesem Andersonem, dceru Sofii, která jakožto režisérka sama slavila velké úspěchy, sestru Talii, kterou známe jako Adrian z Rockyho série či jako Connie Corleoneovou z trilogie Kmotr, potažmo jejího syna-herce Jasona Schwartzmana. Pochopitelně dojde i na rodinu filmovou, kterou buď tvořili, nebo stále tvoří George Lucas, střihač/zvukař Walter Murch, produkční Lucy Fisher, asistent Michael Lehmann, producent Fred Roos, kameraman Vittorio Storaro, producentka Mona Skager, architekt Dean Tavoularis a leckteří další.
Prakticky všechno, na co Francis Ford Coppola v 70. letech sáhnul, proměnil ve zlato. Vedle Kmotra, Kmotra II a Apocalypse Now se jedná o komornější Rozhovor, a také o biografii Patton, ke které spolunapsal scénář, za což byl oceněn prvním ze svých pěti Oscarů. Velmi slušně si vedly projekty, které v dané dekádě „pouze“ napsal nebo produkoval. Na začátku osmdesátek s One from the Heart vizionářsky de facto předběhnul dobu o čtvrt století, takže není divu, že film nevydělal, neboť ani Hollywood, ani tehdejší diváci a divačky na takové technologické inovace nebyli připravení. Každopádně stránky věnované tomuto počinu jsou opravdu velmi poutavé, stejně jako řádky týkající se Kmotra III, který určitě není nejhorší částí slavné trilogie! Jeho Coda verze z roku 2020 nebyla tudíž vyloženě nutná. Zase zamrzí, že dalším Francisovým osmdesátkovým dílkům, které zdaleka nejsou tak známé, se nedostalo více prostoru (i v knize zmiňovaní Ztracenci a Dravé ryby se daly prozkoumat zevrubněji). Největší by si býval zasloužil nedoceněný Cotton Club s Richardem Gerem a Diane Lane.
Společnost American Zoetrope našla svoje sídlo v budově Sentinel Building/Columbus Tower v San Franciscu a v průběhu desetiletí ji navštívila řada významných osobností ze světa filmu, včetně Genea Kellyho, Akiry Kurosawy, Jean-Luca Godarda či Stevena Spielberga. Francis Ford Coppola vždycky byl a pořád je otevřený nejrůznějším názorům a postupům. Dává šanci všem, kteří ji chtěli, ale vlastně i těm, kteří ji nechtěli. Jeho přístup není o moci, nýbrž o vizi. Věci, které dělá pro ostatní, nedělá pro to, že by za ně bezpodmínečně něco chtěl, ale altruisticky je dělá prostě proto, že je udělat může. Lidí, kteří pro něj pracovali a pracují, si vždycky vážil – ať šlo o produkční nebo o vrátného – a nikdy nebyl držgrešle, díky čemuž jej neopustili ani během týdnů, kdy neměl na výplaty. Na první místo řadí slušnost a svým zaujetím pro film dokázal mnohé v tom nejlepším slova smyslu nakazit. Ve třetí dekádě 21. století je opravdu radost číst o slavném člověku s takovými ušlechtilými vlastnostmi! Od Rogera Cormana si vzal to nejlepší a dokázal obdivuhodné věci. Z obou si pak vzal příklad třeba Robert Rodriguez, který taky vybudoval svoje skvělé studio mimo Hollywood a natočil v něm vynikající a divácky oblíbené nekonvenční podívané. Kniha Cesta do ráje – Příběh Francise Forda Coppoly vypráví vysoce inspirativní příběh, který určitě motivuje, protože říká, že nic není nemožné.
