Žádný lekačkový brak pro puberťáky, spíše noční můra pro odvážné.
Představte si, že jste náctiletý kluk, co doma na koleni plácá zneklidňující videa na YouTube, a najednou vám na dveře zaklepe prestižní studio A24, vrazí vám do ruky kufřík peněz a jako bonus do hlavní role přibalí Chiwetela Ejiofora. Ne, nejde o mokrý sen ambiciózního studenta FAMU trpícího spánkovou deprivací. To je realita nyní jednadvacetiletého Kanea Parsonse, který vzal internetový fenomén z hlubin fóra 4chan a vytvořil z něj jeden z nejpozoruhodnějších a vizuálně nejdrzejších hororů posledních let. Generace odchovaná nekonečným scrollováním audiovizuálního odpadu právě definitivně vtrhla do kin, respektive za kamery. Tohle není žádný klasický levný lekačkový brak pro puberťáky. Snímek Backrooms má zatraceně nóbl fasádu, uhrančivou atmosféru a koule na to být naprosto nekompromisně divný.
Příběh nás vrhá někam do devadesátek, což dává Backrooms báječnou záminku k tomu namíchat klasický filmový materiál s prvky found footage. Sledujeme Clarka (Ejiofor), naštvaného majitele obchodu s nábytkem, který v podstatě bydlí přímo v showroomu, protože zpackal svoje manželství. Clark jednoho dne narazí na portál. Neotevře se mu ale utajený sklad levných pohovek, ale nekonečná, snově přízračná anomálie.
Představte si ty nejnudnější, nejprázdnější chodby kdesi v útrobách levných kanceláří nebo skladů. Vymydlené žluté tapety, zatuchlé koberce, které pamatují Sametovou revoluci, a zářivky bzučící tak, že spolehlivě vyvolají migrénu nebo chuť k sebevraždě. Je to prostor, jehož jediným obyvatelem je absolutní pustota a podivný, plíživý strach. Ve chvíli, kdy se ocitnete uvnitř, vám úsměv dost rychle ztuhne na tváři. Tenhle nekonečný labyrint je totiž ve skutečnosti něčím mnohem horším než jen skrytou chodbou za sádrokartonem, je to zvrácená kopie naší vlastní mysli. Labyrint, ze kterého možná nedokážeme najít cestu ven zpátky k našim normálním, fungujícím životům.
Clark, jakožto zkrachovalý a frustrovaný architekt, okamžitě podlehne chorobné fascinaci tímto novým světem. Místo aby prostor ignoroval, nahlásil úřadům nebo jednoduše zazdil a šel do protialkoholní léčebny, začne ho zběsile mapovat. Co se asi tak může pokazit, že? Mimo jiné třeba to, že “tam” už něco žije… Parsons nás ale neopíjí laciným digitálním monstrem každých pět minut. To „něco“ drží v šeru a ukáže ho až v samotném závěru. Do té doby si vystačí s čistým, staromódním filmovým napětím, které nepramení z toho, co na vás vyskočí ze skříně, ale z toho, že samotná skříň stojí místo podlahy na stropě a právě se do něj pomalu vpíjí.
Proč by se měl divák chtít koukat, jak se postavy snaží dostat do dveří metr nad zemí nebo pobíhají mezi nábytkem na hromadách a vánočními stromky? Jedinečnost tohoto světa spočívá v propojení vizuálních stylů a psychologického tlaku, kde se klasický 35mm film mísí se záměrně poničeným videoformátem z konce minulého století. Tato estetická schizofrenie výborně doplňuje naprostou prostorovou dezorientaci, kdy postavy bloudí mezi slepými uličkami, do toho bzučí zářivky, deformace prostoru nás okouzluje v kombinaci se zrnitým retro šmrncem.
Monstrum samotné pak nefunguje jako pouhý nástroj na lekaní, ale spíše jako zhmotněná verze Clarkova postupujícího šílenství. Chiwetel Ejiofor jej ztvárňuje brilantně. Jeho postava raději bude prolézat nebezpečnou dimenzí s lahví whisky a kreslit mapy nesmyslných chodeb, než aby přijala zodpovědnost za svůj zpackaný život. Je v tom příjemně hořká metafora pro moderního člověka utápějícího se v digitální iluzi, raději dá přednost pokřivené kopii reality, než aby čelil skutečnému světu. Bravurně Ejioforovi sekunduje Renate Reinsve v roli terapeutky Mary, která je mnohem psychicky odolnější a upřímnější sama k sobě, ale i tak si nese svoje traumata.
A hlavně prosím nečekejte, že vám film na konci přehledně vysvětlí, kde se ty místnosti vzaly, kdo postavil ty stěny a jaký je přesný mytologický původ tamních příšer, budete zklamaní. Snímek se s vysvětlováním vůbec nemaže. Závěr je stejně matoucí, zašmodrchaný a neprostupný jako všechno, co jsme sledovali doposud.
Bloudění bizarním mixem open-space kanceláře a surrealistického bytu může méně trpělivé diváky unavit. Film se zkrátka vyžívá ve své vlastní divnosti a nespěchá. Jenže ta brutální fantazie a nekompromisní odvaha ukázat nám věci, ze kterých nám bude jednoduše úzko (a to bez nechutností), dělají z Backrooms tak strašidelnou podívanou, že je to až geniální ve své jednoduchosti. Nehledě na to, že Parsons prokázal na svůj věk naprosto nevídané režijní dovednosti. Ať už film budete milovat, nebo z kina odejdete zmatení, jedno je jisté: tohle není laciný, prázdný výplach, co chtěl jen rychle vydělat na internetovém trendu. Backrooms je podívaná osvěžující, drzá a dost možná právě definovala novou tvář filmového hororu.
„Jdu pozdě na poradu… s vlastní příčetností.“
Je horší svět tady nebo tam?
„Říkal jste, že je tam bazén…“
Backrooms
Bloudění bizarním mixem open-space kanceláře a surrealistického bytu může méně trpělivé diváky unavit. Film se zkrátka vyžívá ve své vlastní divnosti a nespěchá. Jenže ta brutální fantazie a nekompromisní odvaha ukázat nám věci, ze kterých nám bude jednoduše úzko (a to bez nechutností), dělají z Backrooms tak strašidelnou podívanou, že je to až geniální ve své jednoduchosti. Nehledě na to, že Parsons prokázal na svůj věk naprosto nevídané režijní dovednosti. Ať už film budete milovat, nebo z kina odejdete zmatení, jedno je jisté: tohle není laciný, prázdný výplach, co chtěl jen rychle vydělat na internetovém trendu. Backrooms je podívaná osvěžující, drzá a dost možná právě definovala novou tvář filmového hororu.
- Hodnocení
