Recenze: Kdybych měla nohy, tak ti nakopu je drsné drama o rodičovství, které na vás rozhodně udělá dojem

A to ať už v dobrém nebo zlém.

Psychoterapeutka Linda se snaží ukočírovat práci, mateřství i vlastní nervy. A aby toho nebylo málo, její dům se zaplaví a ve stropě na ni číhá obrovská díra. Takže se musí i s dcerou, která trpí poruchou příjmu potravy a je odkázána na krmnou sondu, přestěhovat do nejbližšího motelu. A to všechno musí řešit sama, zatímco její manžel je vzdálený tisíce kilometrů na pracovní cestě. Situaci nepomáhají ani její pacienti, kteří jí deptají čím dál tím víc. Lindin pohár trpělivosti už pomalu přetéká a je jen otázkou času, kdy to celé praskne…

Rose Byrne (Ženy sobě, Králíček Petr) za svůj hrdinský herecký výkon ve filmu Kdybych měla nohy, tak ti nakopu získala Zlatý glóbus i nominaci na Oscara. Je tedy jasné, že snímek patří především jen a jen jí. Byrne podává opravdu obdivuhodný výkon a táhne celou podívanou. Všechny emoce s ní surově prožíváme, až je nám z toho úzko. Tahle australská rodačka zase jednou ukazuje, že je mnohem víc, než jen skvělou komičkou a dokáže se ze sebe vydat opravdu vše. Ostatní herci jsou jí pouze oporou a sekundují Byrne v jejím komandujícím přednesu, nejvíce pak mladičká Delaney Quinn jako její dcera, kterou sice po většinu času nevidíme, pouze slyšíme, ale i to je jejím silným odrazem.

Ač se příběh dle marketingu tváří jako černá komedie, tak je spíše psychologickým dramatem, které zkoumá komplikované kontury mateřství.Na síle snímku přidává samotný scénář. Ač se příběh dle marketingu tváří jako černá komedie, tak je spíše psychologickým dramatem, které zkoumá komplikované kontury mateřství. To zobrazuje skrze silné a skličující obrazy, ve kterých sice občas najdeme černý (ale opravdu hodně černý) humor, ale v závěru jsou spíše psychedelické. Silným hráčem v příběhu je i motiv poruchy příjmy potravy, a to ještě specificky u dítěte.

Režisérka a scenáristka Mary Bronstein nebere tato témata na lehkou váhu a ve svém druhém celovečeráku se jim pečlivě věnuje. V některých ohledech je její dílo trochu roztříštěné, snaží se toho pojmout víc naráz a někdy až moc usilovně tlačí na pointu (jako příklad poslouží jedna obzvlášť nechutná scéna s krmnou sondou, která se vám zaryje hluboko do paměti a už ji z ní jen tak nedostanete pryč).

Kromě toho jde však o kvalitně zpracovaný snímek, a to ve všech ohledech. A to ať už jde o povedené záběry kamerou, ze kterých je znát, že kameraman Christopher Messina přesně ví, jak zobrazit trápení jedné matky, nebo střih, který ví, kdy přesně co a jak odhalit.

V závěru se Kdybych měla nohy, tak ti nakopu sice tváří jako černá komedie, ale ve skutečnosti to je silné drama, které s divákem zůstane ještě dlouho po jeho zhlédnutí. Nabízí řadu intenzivních silných obrazů, které se vám zkrátka vryjí do paměti. Mary Bronstein ve své druhotině komplexně rozebírá témata rodičovství, poruch příjmy potravy a psychologického dna. Celou podívanou pak táhne Rose Byrne svým výrazným výkonem, kterým křičí do světa, jak těžké to občas matky mají.

Broučku, tak už sakra usni!

Zdá se mi to, nebo je v tom stropě obří černá díra?

A tak se na mě zřítil ten strop…