Pro jednou bude dobré dát před sledováním Netflixu, Oneplay či dalších streamovacích platforem přednost iVysílání České televize, na kterém visí tahle novinka od velice úspěšného scenáristicko-režijního dua.
Řeč je samozřejmě o Markovi Epsteinovi a Jiřím Strachovi. Jejich spoluprací už bylo tolik, že je patrně nikdy nikdo nespočítá. Nicméně se dobře ví, že tou předchozí byla v prosinci minulého roku uvedená Máma, do které režisér dostal svou oblíbenou herečku Jiřinu Bohdalovou alespoň prostřednictvím TV ukázky z pořadu Televarieté, zatímco teď ji neuvidíme vůbec. Záměr loňské drama odvyprávět jednoduše přinesl ovoce. Lajf však vyžadoval trochu jiný přístup, protože se zabývá vlastně ještě serióznějším tématem, přičemž se nedá tvrdit, že by na něj bylo nahlíženo vyloženě odlehčeným pohledem, což ale neznamená, že by se v něm nenašly úsměvné momenty. Žádná depka se tedy nekoná. I u filmů se někdy říká, že myšlenka (námět) byla dobrá, leč provedení trochu pokulhává. V tomhle případě je velmi dobré obojí, třebaže některé postupy určitě šlo vyřešit poutavěji a s o něco větším důvtipem.
Na začátku se projedeme vlakem, protože v něm sedí mladá holka s neobvyklým jménem. Po hovoru s matkou zahodí telefon do řeky a vydá se na autobusové nádraží. Tam čeká starší paní Bertoldová, která má pravděpodobně poněkud vznešenější původ. Brzy dorazí na ukradeném kole (které bude záhy znovu ukradeno) jistý Troškár – rasista a recidivista, který zřejmě nesnáší všechno a všechny. Dorazí taky Kamil, který vede mimořádně úspěšnou firmu. Všichni se vidí poprvé v životě, ale spojuje je stejný cíl. Každý má nějaký důvod k tomu dobrovolně ukončit svůj život, přičemž pouze u jednoho z nich je doopravdy pádný. Všechny naloží do auta pan Gábor, který není Rom. Jenže vyprávějte to Troškárovi, který má svoje pravdy. Vydají se nakonec na louku nedaleko zámku, se kterým má co do činění paní Bertoldová. Jak po cestě, tak na místě bude, o čem mluvit, dokud všechny navždy ohleduplně neumlčí výfukové zplodiny.
Podle samotné synopse to vypadalo, že Lajf půjde ve šlépějích Prvního dne mého života, což je film, který režíroval jeden ze dvou nejrespektovanějších italských režisérů současnosti. Ne, není to Paolo Sorrentino, nýbrž jeho jmenovec Genovese (Naprostí cizinci). V jeho sugestivním, magicko-realistickém počinu sebere jeden tajemný muž čtyři další lidi, kteří mají jedno společné: rozhodli se pro to samé, co chtějí udělat postavy v Lajfu. Jeho scenárista s režisérem kdysi prostřednictvím Brainstormu taky zabrousili do žánru fantasy, tentokrát se drží v realistické rovině. Zrovna jako v dramatu Máma, kde je ovšem příběh jasně daný a snadno odhadnutelný. V tomto případě musel být scenárista o poznání kreativnější, což je pro diváky a divačky skvělá zpráva, protože jestli u nás máme scenáristu, který srší originalitou, je to – samozřejmě spolu se Zdeňkem Svěrákem – právě Marek Epstein.
Nesnadno se předvídá, jak to vlastně všechno skončí.Nesnadno se předvídá, jak to vlastně všechno skončí. Postavy průběžně zažívají drobná znamení, prostřednictvím kterých jakoby jim bylo naznačováno, aby si raději svůj úmysl rozmyslely. Paradoxně se budou bát o život, nicméně to spíše proto, že chtějí, aby odchod proběhnul podle předem domluvených představ. Už víckrát ve své kariéře Marek Epstein vzal téma, ze kterého po dramaturgické stránce vyždímal prakticky všechno, co se vyždímat dalo. Téměř to platí i pro Lajf, který navíc přináší naprosto precizní dialogy. Ještě propracovanější než například ve Vlnách (když už tady máme toho Jirku Mádla), přestože ty měly tu výhodu, že vycházejí ze skutečné události. Někdo by mohl namítnout přílišnou jednotvárnost Troškárova charakteru, někomu se nemusí pozdávat ta kabela plná peněz, jiní můžou považovat za nadbytečnou „situaci kolem Mirabelky“, tedy Kamilovy přítelkyně. Ovšem přesto musí všichni uznat, že Lajf není žádný tuctový, bezmyšlenkovitý biják.
Lajf je jeden z těch filmů, které můžou doznívat ještě dlouho po zhlédnutí. Rozhodně vyvolává otázky. A to nejen co se týče samotného příběhu a postav v něm, ale také osobnosti režiséra Jiřího Stracha, který svou profesi vskutku ovládá tak, jako u nás málokdo. Je zcela evidentní, že přesně ví, co chce. Ví taky, jak toho dosáhnout. Jakožto někdejší herec nepochybuje při vedení herců a hereček. A k tomu výtečně zvládá řemeslnou stránku. Přesto v jeho filmografii najedeme pouze dva filmy, které byly od začátku určené pro kina, totiž Vrásky z lásky a Anděl páně 2 (jednička měla původně zamířit jenom na televizní obrazovku, nicméně někdo v ČT tenkrát vymyslel, že je natolik dobrá, že by měla být uvedena na plátnech). Zvláštní. Nic to ale nemění na tom, že Lajf s Božidarou Turzonovovou, Ivem Gogálem, Jiřím Mádlem, Janem Kovaříkem a s vysoce talentovanou Sophií Šporclovou si s největší pravděpodobností příští rok připíše nějaké nominace na Českého lva. A ať už budou v jakékoli kategorii, budou zcela zasloužené.
Čekání na Gábora.
Smrt stopařů.
Bylo jich pět.
Lajf
Lajf je jeden z těch filmů, které můžou doznívat ještě dlouho po zhlédnutí. Rozhodně vyvolává otázky. A to nejen co se týče samotného příběhu a postav v něm, ale také osobnosti režiséra Jiřího Stracha, který svou profesi vskutku ovládá tak, jako u nás málokdo. Je zcela evidentní, že přesně ví, co chce. Ví taky, jak toho dosáhnout. Jakožto někdejší herec nepochybuje při vedení herců a hereček. A k tomu výtečně zvládá řemeslnou stránku. Přesto v jeho filmografii najedeme pouze dva filmy, které byly od začátku určené pro kina, totiž Vrásky z lásky a Anděl páně 2 (jednička měla původně zamířit jenom na televizní obrazovku, nicméně někdo v ČT tenkrát vymyslel, že je natolik dobrá, že by měla být uvedena na plátnech). Zvláštní. Nic to ale nemění na tom, že Lajf s Božidarou Turzonovovou, Ivem Gogálem, Jiřím Mádlem, Janem Kovaříkem a s vysoce talentovanou Sophií Šporclovou si s největší pravděpodobností příští rok připíše nějaké nominace na Českého lva. A ať už budou v jakékoli kategorii, budou zcela zasloužené.
- Hodnocení
