Recenze: Ďábel nosí Pradu 2 je kousavější, než jsme čekali

Requiem za tištěný sen.

V roce 2006 byl svět jiný: internet tu byl proto, abychom se přes něj dostali k Wikipedii a Facebooku, tištěné módní magazíny sloužily jako neotřesitelná bible vkusu, a Miranda Priestly dokázala jedním pohrdavým pohledem zničit kariéry asistentek i módních návrhářů tím nejzábavnějším způsobem. Tehdy jsme si naivně mysleli, že technologie budou jen nástrojem pro šíření naší kreativity, nikoliv jejím katem. Střih. O dvacet let později stojíme před Ďábel nosí Pradu 2 a nemůžeme se zbavit pocitu, že tohle není jen nostalgický výlet do minulosti, ale upřímná kritika moderního světa, která bolí víc než maraton v lodičkách od Blahnika.

Jenže tvůrci se nebojí reflektovat současný stav médií a žurnalistiky způsobem, který je sice stylový a vtipný, ale ve své podstatě smutný a až děsivě upřímný.Nejde jen o zábavnou oddechovku pro fanoušky originálu. Režisér David Frankel a scenáristka Aline Brosh McKenna se vrátili ne proto, aby nám naservírovali “bezpečné” pokračování, tedy dražší, lesklejší a hloupější. Mohli jsme dostat dvě hodiny na přehlídkových molech prostřídané vtipnými urážkami, u kterých bychom si jen nostalgicky povzdechli. Jenže tvůrci se nebojí reflektovat současný stav médií a žurnalistiky způsobem, který je sice stylový a vtipný, ale ve své podstatě smutný a až děsivě upřímný. A tak začínáme scénou, která dokonale definuje naši éru: Andy Sachs (Anne Hathaway) právě získala novinářskou cenu a k tomu vyhazov. Hromadná výpověď v redakci, restrukturalizace. Nějaký ředitel rozhodl, že pravda je sice fajn, ale generuje méně prokliků než video roztomilé kočky. Vítejte v roce 2026, kde je kvalitní žurnalistika v terminálním stádiu.

Andy se vrací do Runwaye, ale už to není vyplašená naivka, spíše utahaná profesionálka, která zjišťuje, že pokud negenerujete dostatečný zisk, nejste k ničemu. Etická nebo umělecká hodnota vaší práce nic neznamená. Justin Theroux a B.J. Novak tu hrají predátorské investory, kteří chtějí z časopisu udělat bezduchou továrnu na „obsah“. A pak je tu Miranda. Meryl Streep je stále tou ledovou královnou, jejíž mlčení je hlasitější než startující letadlo, ale tentokrát v ní vidíme něco víc. Vidíme strach. Je to nový pohled na ženu, která kdysi diktovala světu, co si má myslet, a teď se musí kroutit pod cizími požadavky, aby její impérium přežilo do dalšího vydání. Musíte jí fandit, protože v porovnání s korporátními supy, kteří chtějí redakci nahradit umělou inteligencí, je Miranda posledním člověkem, který tohle může ustát. Kdo, když ne ona?

Stanley Tucci coby Nigel je osvěžující jako vždycky, prostě doušek lahodného italského espressa uprostřed náročného dne. Emily (Emily Blunt) se z uštěkané asistentky vypracovala na špičku v Dioru. Její dynamika s Andy je tentokrát jiná, jejich dialogy jsou stále nabité sarkasmem, ale pod tím vším cítíte vzájemný respekt dvou veteránek, které přežily v zákopech módního průmyslu. A co ona móda? Stále uvidíme modely, které berou dech, zcela precizní, i ty více ležérní u Andy, a co teprve v druhé polovině při výpravě do Milána: luxusní interiéry a kostýmy, ze kterých se nám zatočí hlava! Ale pod povrchem jde o ódu na lidi, kteří stále věří, že psát o kráse a umění má smysl, i když se zdá, že trh chce jen prázdné titulky lákající na „10 věcí, které o své podprsence ještě nevíte“.

Ďábel nosí Pradu 2 není dokonalý outfit, občas mu někde odstává nit v podobě příliš vykonstruovaných romantických odboček jak u Andy, tak u Mirandy, ale ve svém celku sedí naprosto přesně. Je to haute couture mezi pokračováními. Místo prázdné nostalgie nám tvůrci naservírovali dílo, které se nebojí být upřímné a společensky relevantní. Film nám nenabídne jednoduché řešení moderní krize médií, ani nemůže. Netvrdí, že všechno bude skvělé. Mezi námi lidmi ovšem stále existuje naděje a cesta vpřed. Andyino odhodlání oživit prestiž magazínu a bojovat proti firemním škrtům je metaforou pro každý kreativní boj dneška.

Možná to není ten lehký, nostalgický návrat, který jsme čekali. Je to něco mnohem důležitějšího. Film, který se nebojí říct, že ačkoliv je boj s moderní prázdnotou těžký, stojí za to ho vést. Slibuje nám, že v tom nejsme sami. Je to ono ikonické pokývnutí Mirandy Priestly každému, kdo cítí, že jeho práce ztrácí smysl pod tlakem změn moderního světa.

Všichni novináři se dnes musí nervózně ošívat.