Recenze: Zmizení Josefa Mengeleho zajímavý námět patřičně nevytěží

Film, který ukazuje, že pro některé druhá světová válka v roce 1945 neskončila.

Nejznámější a v hierarchii nejvýznamnější nacisté měli různý konec. Jak to dopadlo s Hitlerem a Goebbelsem se dobře ví. Heinrichu Himmlerovi se stal osudný Norimberský proces, jak jsme si potvrdili v dramatu uvedeném na plátnech letos v lednu. Adolf Eichmann, strůjce konečného řešení židovské otázky, byl chycen v Argentině agenty Mosadu, což se stalo bez vědomí představitelů jihoamerického státu. Ve stejné době pobýval na daném kontinentu také Josef Mengele alias Anděl smrti, který v koncentračním táboře Osvětim prováděl na vězních nelidské experimenty, na nichž ze svého úhlu pohledu neshledával nic závadného, protože měl za to, že všechno dělá ve prospěch pokroku v medicíně.

Tento film i realita ukazují, že byl vzdělaný. O to jsou vlastně příšernější zvěrstva, kterých se dopouštěl. V několika scénách, resp. spíše ve většině z nich, jsme svědky toho, kterak se sám sebe snaží obhájit. Jak před ostatními (syn a lidé, kteří s ním bydlí na stejné usedlosti), tak v podstatě i před sebou samotným. Častokrát u toho začne zuřit, což jej nakonec dohnalo – v kombinaci se skutečností, že neustále musel být ve střehu a de facto nikdy neměl jistotu, že může komukoli stoprocentně důvěřovat. Jeho podezírání později přerůstalo až v paranoiu. Ačkoli v 70. letech byli přece lovci nacistů stále neúnavní.

Začínáme ale ve třetí dekádě 21. století na brazilské univerzitě, kde studenti a studentky medicíny dostanou šanci si velmi zblízka prohlédnout Mengeleho kostru. Nepřekvapuje, že nemají vůbec tušení, o koho šlo. Ostatně sám Anděl smrti v jedné scéně podotýká, že není fér, že je na něj vypsaná odměna a že je do značné míry brán jako synonymum pro utrpení židovského národa, když v koncentračních táborech za války pracovaly další nelidské zrůdy, které se nezdráhaly provádět ještě šílenější experimenty. Někteří si při sledování Zmizení Josefa Mengeleho patrně řeknou, že by bylo bývalo lepší, kdyby se při incidentu, který mu připomíná jeho otec v roce 1956, kdy se ještě mohl bez obav ze stíhání vrátit do Německa, ve svých šesti letech doopravdy utopil. Jenže, tahle epizoda jednak zavání uměleckou licencí, která odkazuje spíše k jeho konci v roce 1979, a jednak by jeho místo ve službách hákového kříže při té masové zfanatizovanosti s největší pravděpodobností ve 30. a 40. letech zaujal někdo jiný.

Režisér jde proti obvyklým zvyklostem, protože vzdálenější minulost ukazuje v barveném provedení, zatímco „současnost“, tj. druhá polovina 20. století, je vyvedena v syrové černobílé.I když se nacházel daleko od rodného Německa a i když od nacistické kapitulace uplynula už více než jedna dekáda, stále nepřestával věřit v kvality vůdce a stále měl kolem sebe podobně smýšlející jedince. Obě manželky s jeho někdejším počínáním neměly problém, ta druhá byla ke všemu vdovou po jeho bratrovi. Na jejich svatbě obsluhovala dvojčata, která zkoumal obzvlášť rád. Film nás přesvědčuje, že svých někdejších choutek během svého skrývání už fakticky zanechal. Prohlédneme si je však v rámci delší sekvence natáčené jednou z postav ruční kamerou, která nechává přímo nahlédnout do odporné práce, kterou bezostyšně se svými kolegy vykonával. Režisér jde proti obvyklým zvyklostem, protože vzdálenější minulost ukazuje v barveném provedení, zatímco „současnost“, tj. druhá polovina 20. století, je vyvedena v syrové černobílé, což z hlediska atmosféry funguje velmi dobře. A zároveň tím nechává vzpomenout na Léto, neboli svůj předchozí počin, který také běžel v našich kinech a ve kterém se stylově a působivě zaměřil na undergroundovou hudební scénu v prohnilém Sovětském svazu, kde představovala zrnko svobody, o jejímž odnětí sám něco ví.

Zmizení Josefa Mengeleho je film, který ale těch působivých aspektů tolik nenabízí. Za zmínku rozhodně stojí herecké výkony představitelek obou manželek, tedy Dany Herfurth a Friederike Becht, a pochopitelně také Augusta Diehla. V titulní roli v jeden moment poznamená, že se o něm natáčí film. Konkrétně se určitě jedná o Hochy z Brazílie, kteří se sice opírají o některá fakta, ale mísí je se spekulativní fikcí. Obávaného doktora si v něm zahrála jedna z největších hereckých legend Gregory Peck. Porovnávat přístup obou herců nepřekvapivě nemá význam, protože oba tituly se soustředí na něco trochu jiného, ačkoli o obou platí, že zjevně nejsou žádnou dějepisnou lekcí. U letošního to dost zamrzí, jelikož není pochyb, že se dal pojmout poutavěji, třebaže hlavní antihrdina nebyl na rozdíl od Eichmanna dopaden, natož za tolik dramatických okolností.

Nacističtí zločinci musí dbát opatrnosti.