Recenze: Co nám zbylo z lásky přidělá na čele vrásky

Jeden z té sorty filmů, kterým po konci pandemie v našich kinech naštěstí do značné míry odzvonilo.

V podstatě sledujeme jenom tu více, tu méně souvislý sled režisérových asociací. Bude lepší, když tentokrát necháme výjimečně promluvit oficiální synopsi, která byla napsána vznešeně pro film, který si na umění jenom hraje: „Daleko, předaleko, v malém islandském městečku, si pětičlenná rodina s ovčáckým psem užívá pozdní večeři. Vypadají šťastně a spokojeně, ukrytí před nebezpečím okolního světa. Matka, talentovaná umělkyně, chystá své nejrozsáhlejší dílo. Otec vydělává na rybářské lodi. Dospívající děti mají to štěstí, že mohou žít v dokonalém souladu s přírodou. V tomto filmu nejsou žádní pravicoví extrémisté, ani vrazi. Jenom normální lidé s běžnými pocity a problémy. Uvidíte obyčejné maličkosti, jako: túry, koupání psa, sníh, jídlo, mražené ryby, holínky, roční doby, kosatky, letní šaty. Humor, sex … nebo jeho nedostatek. Prostě věci, které jsou skutečně důležité. Pod tím vším se však skrývá něco, čemu nerozumíme. Cosi prastarého, animálního.“

Jo, tenhle počin jednoznačně spadá do kategorie artových.Jo, tenhle počin jednoznačně spadá do kategorie artových. Tak jako předloňský biják Na cestě s mámou od Hilmara Oddssona, ale z něj na rozdíl od letošního čteme velmi silný osobní podtext. Co nám z bylo z lásky skutečně ukazuje věci, kterým nerozumíme. Nic prastarého ani animálního na tom ale není. Vypadá to, že snad v každé kinematografii tvoří filmaři natáčející vysoce působivé projekty, které vyvažují ti, kteří také chtějí natáčet, nicméně při sledování jejich snímků se nelze zbavit dojmu, že sami vlastně ani nevědí proč. Například v Rumunsku respektovanou filmografii Sergiua Nicolaescua do určité míry takto vyvažuje Radu Jude. Ve Francii pracují Justine Triet, Jacques Audiard, Céline Sciamma nebo François Ozon, proti nimž jde Olivier Megaton. Na Islandu mají vedle Elfara Adalsteinse, Benedikta Erlingssona, Baltasara Kormákura a Rúnara Rúnarssona právě Hlynura Pálmasona, u něhož bychom opravdu nehádali, že mu teprve bude dvaačtyřicet.

Tvůrci jako on (nebo Ari Aster) mají štěstí, že si vydobyli možnost natáčet době, která považuje kýčovité výjevy za umění. Předchozí Pálmasonův počin Bílý bílý den také nesl artové prvky, ale nerezignoval na epickou stránku, a proto přeci jen přinesl nejen po vizuální stránce alespoň hrstičku velmi povedených scén. Co nám zbylo z lásky má však blíže k jeho celovečernímu debutu Zimní bratři, jelikož působí dojmem, že autor narychlo sesmolil scénář, oslovil několik islandských, dánských, francouzských a švédských kamarádů a pustili se do natáčení. Ve střižně jim došlo, že mají pro celovečerní film málo materiálu, a tak zase sebrali kameru, vrátili se na lokace a začali natáčet prakticky cokoliv z toho, co je napadlo. Ostrovní stát pak nesměle vyslal celou tuto záležitost do boje o Oscara! Nepřekvapivě se ukázalo, že to nebyl dobrý nápad.

A film byl rovněž pozván do Cannes, kde nebyl oceněn režisér, herci ani herečky, nýbrž režisérův pes Panda, který na sebe v mnohdy inertním prostředí vždycky strhává veškerou pozornost. A jen díky němu se diváci a divačky v kině přeci jen alespoň dvakrát zasmáli, přestože Co nám zbylo z lásky se v oficiálních materiálech hrdě hlásí ke komediálnímu žánru. Uvést takový titul na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary je určitě v pořádku, ale nabídnout jej v rámci projektu Tady Vary, natožpak v běžné distribuci, fakticky není dobrý nápad. Místečko vyhrazené pouze na festivalové streamingové platformě by si rozhodně obhájil snadněji.

Co nám zbylo z lásky je film, během jehož sledování se opakovaně vrací otázka, že když se takováto mrzutost může dostat do našich kin, proč by nejbizarnější české komedie typu Dvě nevěsty a jedna svatba či Věčně tvá nevěrná nemohly být uváděné v těch islandských? Trailer přitom vypadal, že by mohlo jít o slušnou, mezinárodně srozumitelnou zábavu. Místo toho můžeme být v sále při sledování svědky situace, kdy se diváci a divačky tak moc chtějí něčemu zasmát, až se nuceně smějí věcem, které vlastně nejsou vtipné. Z těch 110 minut fakticky zaujme akorát pěkný herecký výkon Sagy Garðarsdóttir, počínání zvířat, tj. psa Pandy, slepic, kohouta, a také pohled pod sukni. Dále nažene alespoň drobné plusové body surreální scéna s obřím kohoutem, který se mstí, a samozřejmě unikátní islandská krajina. Suverénně nejlepší z celého filmu ovšem zůstává ta krátká sekvence, která byla použita z kultovní padesátkové sci-fi Netvor z Černé laguny. Oficiální synopse končí těmito větami: „Film se jmenuje Co nám zbylo z lásky. Podívejte se na něj. Ale klidně můžete zajít na něco jiného. To je v pohodě.“ Souhlas. Zajít na něco jiného bude v tomhle případě určitě mnohem víc v pohodě.

POTVRZENO! Psi se skutečně musí koupat i na Islandu.

Zřejmě jeden z těch spontánních, improvizovaných nápadů.

Je možné, aby psa Pandu zpětně mrzelo, že roli v tomhle nepovedeném filmu vzal?