Recenze Zlatá vařečka: Dokument, který miluje své podivíny

Zažijeme pocit úžasu z toho, jak moc energie lze vložit do něčeho tak banálního. 

Sledovat dokumentární snímek Zlatá vařečka je zážitek natolik specifický, že by se dal přirovnat ke konzumaci samotné ovesné kaše bez špetky cukru: je to hutné, šedivé, lepí se to na patře a my vlastně nevíme, jestli jde o lék na podzimní depresi, nebo její přímá příčina. Režisér Constantine Costi nás bere do skotského Carrbridge na mistrovství světa v přípravě ovesné kaše, a pokud vám to zní jako začátek vtipu, který nikam nevede, nejste daleko od pravdy. 

Celý film balancuje na hraně mezi upřímným obdivem k lidské obsesi a krutou parodií, u níž si každých pět minut pokládáme otázku, zda lidé na plátně vědí, že jsou v dokumentu, a ne v zapomenuté epizodě seriálu Kancl. Snímek se tváří nesmírně vážně, kamera v estetickém formátu 4:3 vykresluje úchvatnou skotskou přírodu a detaily vařeček s takovou úctou, jako by šlo o restaurování Sixtinské kaple, a právě v tom rozporu tkví největší síla i slabina celého díla. Vidět dospělé lidi, jak zapáleně vypráví o své touze ukořistit konečně trofej, je fascinující a zároveň hluboce zneklidňující.

Vizuálně je to sice barevné a malebné, ale ovesná kaše je kulinářským ekvivalentem lepidla na tapety a sledovat desítky lidí, jak se snaží z této amorfní hmoty vykřesat nejlepší kaši na světě, v nás vyvolává pocity čirého zmatení.Vizuálně je to sice barevné a malebné, ale ovesná kaše je kulinářským ekvivalentem lepidla na tapety a sledovat desítky lidí, jak se snaží z této amorfní hmoty vykřesat nejlepší kaši na světě, v nás vyvolává pocity čirého zmatení. Vášeň aktérů se natolik míjí s významem jejich snažení, až se divákovi začne zdát, že jde o sofistikovaný pseudodokument. Jenže není. Ti lidé jsou skuteční. Skutečně tam letí Australan Toby přes půl planety, aby v sále, který voní po mokrých vlněných svetrech, míchal třicet minut vločky, jakoby mu šlo o život. Skutečně je tu Nick, ambiciózní Angličan, u něhož máme pocit, že by pro zisk titulu neváhal vraždit. 

Všemu tomu vévodí Charlie Miller, náčelník toho všeho snažení, který se chystá do důchodu. Pozorujeme muže, který zasvětil život organizaci akce, jejímž vrcholem je posuzování barvy a textury něčeho, co vypadá v každé misce před porotou naprosto identicky. Střihač James Alcock s tímto faktem pracuje mistrně a s kamennou tváří nám servíruje záběry na „unikátní“ porce, které se od sebe liší asi jako dvě zrnka písku na pláži. Hudba k tomu buší v orchestrálních vlnách, jako by se právě rozhodovalo o osudu lidstva, a my jen sedíme a říkáme si, jestli je tohle vrchol civilizace, nebo její definitivní dno. Je to smutné? Trochu ano, zvláště když armáda žen v pozadí umývá hory připálených hrnců, což je tradice, kterou film uchovává se stejnou hořkosladkostí, jako vše ostatní. Je to k popukání? Jen předtím, než si uvědomíte, že ti lidé to myslí smrtelně vážně.

Zlatá vařečka je film o tom, že lidé jsou schopni najít smysl života i v té nejnudnější substanci na světě. Režisér Costi své podivíny miluje a nikdy je přímo neshazuje, ale ta hranice je tak tenká, že ji divák neustále překračuje tam a zpět. Snímek trvá pouhých 75 minut, což je tak akorát, abychom se neutopili v té záplavě ovesných vloček, ale dost na to, aby v nás zůstal pocit úžasu z toho, jak moc energie lze vložit do něčeho tak banálního. Je to taková roztomilá studie lidské výstřednosti.

Je tohle vítězná kaše, nebo ne? Pravděpodobně vám to bude fuk.

Nikdo ani nedutá…

„Hrnečku, dost!“