Recenze: Přísahám, že za to nemůžu těží už ze svého námětu

Podle skutečné události natočený film, který slouží především jako nutná osvěta.

Ještě nebyl oficiálně ani dospělým, když se u něj začaly projevovat hlasové i tělesné tiky. John se najednou začal potýkat s Tourettovým syndromem. Rodiče ho kárali, že si vymýšlí. Spolužáci se mu smáli, protože začal být jiný. Sám musel zapomenout na fotbalovou kariéru, jelikož přestal mít kontrolu nad vlastním tělem. Jeho handicap pocítil i pan ředitel, který si to nenechal líbit. Psala se první polovina 80. let minulého století a okolí nechápalo. Nejpozději po letošním udílení BAFTA Awards pochopili snad už úplně všichni, neboť to byl právě John Davidson, jehož příběh zvěčnili filmaři na plátně prostřednictvím Přísahám, že za to nemůžu, kdo zcela neúmyslně zařval při slavnostním udílení neuctivé slovo začínající na písmeno ‚n‘ na prezentující afroamerické herce Michaela B. Jordana a Delroye Linda.

Jak už to tak v současnosti bývá, zvedla se naprostá vlna odsuzování a zlosti. Nedokázal se najít skoro nikdo, kdo by pochopil, že člověk postižený Tourettovým syndromem samovolně říká i věci, které tak v žádném případě nemyslí. Před přímým přenosem se přitom sám v rozhovoru nechal slyšet, že se bojí, že by mu mohlo něco nevhodného uniknout. Takže tvrdit, že John Davidson je rasista, by bylo stejně stupidní jako tvrdit, že jím musí být Arnold, když má zrovna takové příjmení. Vždyť skotský aktivista už dlouhé roky výrazně pomáhá všem lidem, které postihnul totožný osud. Dokonce se díky tomu setkal s nejvyšší osobností, s jakou se v rámci Spojeného království Velké Británie a Severního Irska setkat lze (ne, není to Ed Sheeran, ani David Beckham, ani Mr. Bean). Tourettův syndrom se sice dá na rozdíl od některých jiných poměrně autenticky napodobit – jak dokazuje Robert Aramayo, jehož herecký výkon je opravdu znamenitý – ale dříve či později by stejně muselo vyjít najevo, že jde o podvod.

Při vyskytnutí se nějakého problému mnozí často hledají nějakou spřízněnou duši. Někoho, kdo má pochopení a může být oporou. John takovou osobu našel v kamarádově matce, jejíž empatie souvisí nejen s její profesí. Ačkoli pozdější nabídka, aby se osamostatnil a zamířil do vlastního podnájmu, se nepřekvapivě nesejde s úspěchem. Do celé situace se navíc v jisté fázi vloží sympatická slečna, kterou neúmyslně nazve courou a která se okamžitě odhodlá k nepřiměřené reakci, čímž do určité míry vlastně říká, že coura je. Druhým člověkem, který pomůže, není Johnova matka, nýbrž správce komunitního centra, který mu dá práci. Ji si zahrála Shirley Henderson, on vypadá jako Peter Mullan. Oba se přitom 30 roků zpátky objevili v Trainspottingu, neboli filmu význačných kvalit, který dodnes neztratil nic ze svojí působivosti.

Přísahám, že za to nemůžu vypráví citlivě a poctivě, takže tentokrát vytvořil snímek, který má duši.Dá se předpokládat, že to samé bude za stejné časové období platit i pro Přísahám, že za to nemůžu. Velmi přesně vysvětluje, co znamená mít Tourettův syndrom. Po dramaturgické stránce se jedná o počin, ve kterém nechybí očekávané scény. Některé záměrně, vzhledem k té upřímnosti či nesouvislosti, trochu nutí k úsměvu, což ale vůbec neznamená, že by chtěli tvůrci závažnost tohoto postižení nějak zlehčovat! Režisér Kirk Jones má s komediemi bohaté zkušenosti. Danému žánru se nevěnoval v podstatě jen v jednom ze svých filmů, konkrétně ve skvěle obsazeném dramatu Všichni jsou v pohodě, které je dosti nepovedeným remakem italského titulu Všem se daří dobře od Giuseppeho Tornatoreho. Přísahám, že za to nemůžu vypráví citlivě a poctivě, takže tentokrát vytvořil snímek, který má duši.

Přísahám, že za to nemůžu není projekt, který by měl čímkoli překvapovat, protože zrovna Tourettův syndrom jest svými příznaky dost specifický. Nejenže bude všechno zasazeno do širších souvislostí, zároveň má tohle dílko vlastně i tu přidanou hodnotu, že když někdo nadává, že se mu spousta věcí v životě nedaří, po zhlédnutí si může uvědomit, že se mu v podstatě nic až tak nedobrého neděje. Fakticky jde o počin, který se dokáže zadřít. Není divu, že na největší internetové filmové databázi okupuje místo mezi TOP 250 nejlepšími bijáky všech dob. To je však do značné míry skutečně dáno námětem, protože například ve více případech nedává smysl, proč se hlavní hrdina nesnaží svůj handicap vysvětlit. A v tom nejdramatičtějším momentě mu pomůže přešťastná shoda okolností. Každopádně se musí nechat, že závěrečných deset minut je vpravdě katarzních.

Je přiznání pokaždé polehčující okolnost?