Snímek se přelévá z kriminálního dramatu do snového thrilleru i černé komedie.
Francouzské drama Soukromý život režisérky Rebeccy Zlotowski se hned od úvodních titulků, kdy kinem burácí skladba Psycho Killer od Talking Heads, tváří jako rafinovaná, temně humorná hříčka, která se úspěšně vzpírá škatulkám běžné žánrové produkce. Snímek nabízí mimořádně podmanivou, neustále se proměňující a vyvíjející podívanou, jíž s naprostou suverenitou dominuje Jodie Foster v roli pařížské psychoanalytičky Lilian.
Pro diváka jde o intenzivní zážitek, protože film dokáže bavit, dráždit i provokovat zároveň, přičemž bleskově střídá polohy a vrství otázky, na které publiku záměrně odmítá dávat jednoznačné odpovědi. Příběh začíná jako klasická detektivka a amatérské vyšetřování vraždy, když se Lilian dozvídá o údajné sebevraždě své dlouholeté pacientky Pauly. Lilian, ochromená nečekaným přívalem vlastních slz a hroutící se profesionální fasádou, odmítá uvěřit oficiální verzi o sebevraždě a na vlastní pěst se pouští do pátrání, které však brzy nabere zcela nečekané, surreálné a místy až magické obrysy.
Do děje vstupuje spirituální návštěva hypnotizérky a motivy napojení na minulé životy, kdy hlavní hrdinka v jakémsi snovém transu sleduje vize z operního prostředí protkané historickými traumaty, což sice představuje asi nejméně ukotvenou a nejvíce diskutabilní pasáž filmu, ale dokonale to ilustruje vnitřní chaos ženy, která ztrácí půdu pod nohama. Snímek se tak organicky přelévá z kriminálního dramatu do psychologického thrilleru, kde se neustále dějí podivné věci, přičemž každé nové zjištění situaci spíše komplikuje, než aby ji vyjasňovalo. Ve svém jádru však Soukromý život není pouhou hrou na kočku a myš s vrahem, ale hlubokou, vrstevnatou charakterovou studií lidské nevšímavosti a sebeklamu.
Fascinující rozměr filmu spočívá v tom, jak nekompromisně je vykreslena samotná Lilian, která se postupem času stává kvůli svému sebestřednému, tvrdohlavému a profesně pochybnému chování pro diváka téměř nesnesitelnou a nekoukatelnou postavou.Fascinující rozměr filmu spočívá v tom, jak nekompromisně je vykreslena samotná Lilian, která se postupem času stává kvůli svému sebestřednému, tvrdohlavému a profesně pochybnému chování pro diváka téměř nesnesitelnou a nekoukatelnou postavou. Je fascinující sledovat lékařku, která v praxi ignoruje fakta, podléhá vlastním předsudkům a zkreslením a chová se jako naprostý magor, který ani pořádně neposlouchá své pacienty. Její popírání reality je zdrojem skvělého černého humoru, třeba když své neustálé slzení omlouvá domnělou nemocí, i když je zjevné, že se emociálně naprosto rozkládá.
Je to právě magnetická přítomnost Jodie Foster, co drží diváka u obrazovky i ve chvílích, kdy ho chování její hrdinky irituje k zbláznění. Foster hraje celou roli ve francouzštině (krom občasného Fuck!), což výkonu dodává obzvláštní šarm. Sledovat její postupné odhazování pečlivě vybudované masky sebeovládání přináší hluboké divácké uspokojení. Film sice občas trpí nevyrovnaným tempem a jeho vyšetřovací linie se v druhé polovině spíše cyklí, než aby gradovala, což může méně trpělivé publikum zneklidňovat nebo dokonce nudit, avšak tento snový, nelogický vývoj přesně zrcadlí hrdinčino vnitřní bloudění. Lilian hledá vnější odpovědi a identitu vraha jen proto, aby se nemusela postavit čelem k vlastní samotě, profesnímu ponížení a vytěsněnému zármutku ze ztráty pacientky, k níž nevědomky emociálně přilnula.
Protiváhu k hrdinčině tápání a vnitřní osamělosti tvoří její vztah s bývalým manželem Gabrielem, kterého šarmantně a lidsky ztvárňuje Daniel Auteuil. Gabriel je povoláním oční lékař, což do vyprávění vnáší nádhernou ironickou metaforu muže, který sice léčí zrak ostatním, ale sám se stává zrcadlem slepoty své exmanželky vůči její vlastní bolesti. Každá scéna mezi Foster a Auteuilem doslova jiskří chemií, přirozeným flirtováním a melancholií společné minulosti, což film zachraňuje před chladem ve chvílích, kdy se příliš zaplétá do vlastních kliček a zvratů. Scénář je neobyčejně vtipný, plný sebeuvědomění a jízlivých rýpanců do limitů psychoanalýzy, přičemž dokáže nacházet absurdní humor v lidských slabostech, aniž by byl krutý k těžkým tématům, jako jsou smrt či vina.
Soukromý život je divácky náročný, nelineární a morálně nejednoznačný snímek o lžích, které sami sobě namlouváme, abychom přežili. Pro diváky, kteří ocení promyšlenou, snovou logiku a originální pohled na lidskou neschopnost vnímat realitu kolem sebe, představuje toto dílo neobyčejně stimulující zážitek.
„Hlavně že ke mně nechodí na terapie Hannibal.“
Foster hraje po boku francouzských hvězd a ve francouzštině,
Snímek je působivý vizuálně i dějově.
Soukromý život / Vie privée
Soukromý život je divácky náročný, nelineární a morálně nejednoznačný snímek o lžích, které sami sobě namlouváme, abychom přežili. Pro diváky, kteří ocení promyšlenou, snovou logiku a originální pohled na lidskou neschopnost vnímat realitu kolem sebe, představuje toto dílo neobyčejně stimulující zážitek.
- Hodnocení
