„Není to o známkách, ale o tom, kým chcete být.”
Italský režisér Umberto Carteni přichází s námětem, který byl v minulosti už mnohokrát zpracován. Napravit problematickou třídu se snažila třeba už Michelle Pfeiffer v Nebezpečných myšlenkách nebo Hilary Swank ve filmu Mezi řádky.
Profesorka angličtiny začíná učit na střední škole na okraji Říma. Dostává třídu nepřizpůsobivých studentů, se kterými si ostatní nevědí rady. Díky přirozené autoritě, lidskému přístupu i zásadovosti se jí daří navázat s nimi dobré vztahy.
Děj se věnuje hlavně příběhům jednotlivých studentů.Děj se věnuje hlavně příběhům jednotlivých studentů. Postupně poznáváme blíže každého z nich. I když se zpočátku zdá, že to jsou jen naštvaní puberťáci, skrývá se za touto jejich maskou mnohem více. Vyrůstají v prostředí, které je příliš nepodporuje v rozvoji jejich dovedností. Někdo řeší nedostatek peněz, jiný zase pečuje o drogově závislou matku a další řeší nešťastnou lásku.
Této formě je přizpůsoben i způsob vypravování. Zatímco každý student má jméno a vlastní příběh, profesorka zůstává bezejmenná a příliš se toho o ní nedozvíme, ačkoliv má být v podstatě hlavní postavou. Sledujeme ji i při běžných činnostech, z nichž některé jsou velmi intimní. Až ke konci se dozvídáme, proč je do výchovy dětí tak osobně angažovaná. Nejspíš to tak opravdu bývá, že učitelé často znají dobře své studenty, ale naopak to tak není.
Ne každému však musí sednout styl, jakým se představují osudy studentů. Kamera po nějakém konfliktu zabere konkrétního člověka, který se zadívá do kamery a začne vypravovat, co stojí za jeho chováním a co ho čeká v budoucnosti. Nejspíš to má působit osudově, ale je to spíš přespříliš melodramatické.
Aby se divák cítil jako součást třídy, kamera zabírá často postavy dost zblízka a je roztřesená. Obecně jsou na obraze spíše tmavé a tlumené barvy, které odpovídají celkovému melancholickému ladění snímku. Ačkoliv se profesorka snaží studentům dokázat, že jejich budoucnost není ztracená a můžou dokázat cokoliv, pokud se budou dostatečně snažit. Zajímavé jsou také záběry ze shora, se kterými se klidně mohlo experimentovat více.
Někomu může přijít tempo vypravování celkem pomalé. Zvlášť když sledujeme často běžné činnosti nebo někdy i poměrně předvídatelné situace. Důležitější jsou v tomto případě dialogy mezi postavami. I když některé z nich mluví tak rychle, že máme co dělat, abychom jejich myšlenkový proud stíhali. I když to všechno má dokreslit celkové vyznění, může trvat, než si na to divák alespoň trochu zvykne.
Spolužáci nejsou filmem, který by přinášel originální téma nebo překvapivé dějové zvraty. Síla snímku spočívá především v autentických postavách, citlivém zpracování jejich životních osudů a uvěřitelném vykreslení vztahu mezi učitelkou a studenty. Přestože ne každému sedne pomalejší tempo nebo melodramatičtější způsob vyprávění, jde o komorní drama, které dokáže zaujmout především svou lidskostí a empatií.
Profesorku nejdřív ve škole nepřivítají s úplně otevřenou náručí….
Za naštvanými maskami puberťáků se často skrývají jejich vlastní nejistoty.
V nějaké formě si zkouškou z dospělosti musel projít téměř každý.
Spolužáci / Domani interrogo
Spolužáci nejsou filmem, který by přinášel originální téma nebo překvapivé dějové zvraty. Síla snímku spočívá především v autentických postavách, citlivém zpracování jejich životních osudů a uvěřitelném vykreslení vztahu mezi učitelkou a studenty. Přestože ne každému sedne pomalejší tempo nebo melodramatičtější způsob vyprávění, jde o komorní drama, které dokáže zaujmout především svou lidskostí a empatií.
- Hodnocení
