Recenze: Pozvání zkoumá, jak zatraceně těžké je budovat a udržet život s druhým člověkem

Hledáte záminku k dlouhé noční debatě s partnerem?

Přijměte pozvání na večeři, na které se sejde vaše vlastní uvadající manželství, láhev tequily a sousedé z horního patra, jejichž hlasitý sex vám pravidelně třepe lustrem nad hlavou. Režisérka Olivia Wilde jako filmařka bývá trestuhodně podceňována, přičemž její režijní rukopis vykazuje neobyčejnou schopnost dolovat z herců vrstevnaté, jemné a hluboce emotivní výkony. Scénář Willa McCormacka a Rashidy Jones vychází z divadelní hry/scénáře Cesca Gaye. Možná jste dokonce už měli tu smůlu, že jste narazili na českou adaptaci nazvanou V dobrém i zlém, která však ze sofistikovaného námětu nedokázala vytřískat nic lepšího než trapnou frašku. Ovšem tohle je něco zcela jiného, osobité uchopení a životní zkušenost Wilde jsou z výsledného díla cítit. Nejde o trapnou komedii ani nepříjemné komorní drama, ale o neobyčejně vyrovnaný, hořce vtipný a skvěle vybalancovaný průzkum moderního partnerství.

Příběh se odvíjí téměř v reálném čase během jednoho večera v luxusním sanfranciském bytě. Angela (Wilde) se úpěnlivě snaží udělat dokonalý dojem na návštěvu ze sousedství. Peče suflé, aranžuje sýry a sušenou šunku, a tajně doufá, že atraktivní pár padne na zadek z nového luxusního koberce. Když pak chvála opravdu přijde, Angela nonšalantně prohodí, že ho vlastně jen tak náhodou objevila na bleším trhu, čímž se snaží maskovat své neurotické úsilí o dokonalost. Její manžel Joe (Seth Rogen), totálně rezignovaný učitel hudby, její snahy od samého začátku s gustem sabotuje. Je podrážděný už jen tím, že se jeho manželka kvůli cizím lidem tolik snaží, a ještě víc ho vytáčí fakt, že tito lidé z horního patra neustále provozují hlučný sex. Zato jeho manželství se v průběhu let proměnilo do nekonečného řetězce uštěpačných poznámek a sarkastických rýpanců, kde jediným tmelem zůstává jejich dcera a jakási setrvačná neochota se vůbec rozejít.

Když sousedé konečně dorazí, kontrast nemůže být propastnější.Když sousedé konečně dorazí, kontrast nemůže být propastnější. Terapeutka Piña v podání Penélope Cruz vyzařuje nenucenou smyslnost jako dokonalý protipól k úzkostné Angele. Edward Norton jako bývalý hasič Hawk zase ztělesňuje neuvěřitelně šarmantního, ale zároveň dost privilegovaného chlapíka. Zatímco Angela a Joe se navzájem neustále bodají slovy, Hawk a Piña se dotýkají, líbají a naslouchají si. Když se pak atmosféra uvolní díky tequile a marihuaně, hosté bez okolků přiznají, že hluk z jejich bytu je výsledkem pravidelných skupinových orgií, a navrhnou upjatým hostitelům, aby se k nim příště připojili.

Právě v tomto bodě se Pozvání liší od originálu. Tam, kde původní španělský film stavěl sousedy do role jakýchsi exotů pro pobavení publika, jde Wilde mnohem hlouběji. Namísto laciné frašky využívá režisérka tuto šokující nabídku jako způsob, jak z Angely a Joea vytáhnout všechno to dlouho potlačované partnerské napětí a vzájemné obviňování z vlastního nešťastného života. Herecký ansámbl je tím, co film táhne kupředu, přičemž každý z protagonistů činí na plátně naprosto přesná a promyšlená rozhodnutí. Wilde jako herečka na sebe snadno dokáže strhnout pozornost, ale nikdy se nestaví do popředí na úkor ostatních. Nechává Angelu a Joea na naprosto stejné úrovni, což poskytuje Sethu Rogenovi ideální prostor k tomu, aby předvedl svůj skrytý dramatický talent. Joe sice spouští mezi diváky záchvaty smíchu, ale pod jeho humorem se skrývá hluboká sebelítost, zklamání z nevydařené hudební kariéry a absolutní nezájem o to, co jeho žena skutečně potřebuje. Na druhé straně barikády překypuje Nortonův Hawk sebevědomím a Cruz si vše měří nebezpečným pohledem, který vás dokáže psychicky rozložit během jedné konverzace. Kamera nekompromisně prozkoumává luxusní interiér, hledá nečekané úhly a záměrně izoluje postavy v rozích místností, než jim dovolí ovládnout střed scény.

Pozvání je filmem, který s divákem zamává nejen díky rafinovanému rozuzlení, které vás nechá na pochybách. Snímek nikoho nepoučuje ani nediktuje správné přístupy k partnerství, namísto toho s humorem i smutkem prozkoumává unavenou fázi dlouhodobých vztahů a bolestné vzpomínky na dobu, kdy v nich ještě bylo místo pro hudbu, vášeň a spontánnost. I když možná nežijete v luxusním bytě v San Franciscu a vaši sousedé vám nikdy nenabídli nic intimnějšího než půjčení vrtačky, Pozvání funguje díky jedné univerzální a skvěle podané pravdě: budovat a udržet život s druhým člověkem je zatraceně těžká disciplína. Je to film nesmírně vtipný, krutý i dojemný zároveň, a pokud hledáte záminku k následné dlouhé noční debatě s partnerem, lepší volbu jen tak nenajdete.

„Dej si šunku, málem mě kleplo než jsem ji sehnala!“