Recenze: Pramen s Aňou Geislerovou jde na seriózní téma lyricky

Celkem netradičním způsobem natáčený počin, který si pravděpodobně doteče až k nominacím na prestižní česká filmová ocenění.

Film, který o sobě prohlašuje, že chce vyprávět o sterilizaci Romek v 80. letech minulého století, se na první pohled netváří jako kandidát na mimořádně úspěšný divácký hit. Nicméně v případě Pramenu rozhodně není třeba se obávat nějaké explicitnosti a naturalističnosti. Ivan Ostrochovský není řezník, jako býval dvacet roků zpátky Eli Roth (tj. než vyměknul). Téma vlastně představuje pouze vodítko, které je nutno zasadit do širších souvislostí. Jinak by se asi nemohlo stát, abychom v projektu, který má vyprávět o osmdesátkové sterilizaci Romek, kterým byl zákrok často proveden bez jejich pochopení a souhlasu, viděli kupříkladu poklidnou a vcelku pohodovou scénu z lesa, ve které se dvě nejdůležitější postavy vydaly sbírat houby. Sice se v ní řeší jedna důležitá věc, ke které se trochu zbytečně opakovaně vrátíme, ale bavit se o ní v daném prostředí jí trochu ubírá na serióznosti.

Režisér opravdu nechtěl natočit hardcore drama. Sám leckde prohlašoval, že chce, aby byla ve filmu přítomná naděje. To se nakonec děje, přičemž v souvislosti s ní se nám celý příběh promění pomalu až v pohádku. Díky tomu však taky lépe fungují lyrické momenty (do určité míry mající symbolický význam) typu blůzka vlající ve větru, pálení kůže skrze skleněnou kouli, nehnuté postávání v lesní tůňce apod. Ovšem o to víc stojí za zamyšlení, že Pramen vznikal celkem pět roků, protože se vždycky něco natočilo a až ve střižně režisér viděl, co nefunguje, takže scénu přepsal, a pak bylo zapotřebí ji znovu natočit, tentokrát už tedy „správně“. Všechna čest producentům, že tenhle přístup tolerovali, protože nakonec vzniklo dílko značných uměleckých kvalit, které by mělo ocenit nejen festivalové publikum.

I tohle rozhodnutí dopomáhá k tomu, že se film pyšní fakticky působivou vizuální stránkou.Přestože bychom se měli pohybovat v poslední bolševické dekádě, záměrně nepanovala snaha o poctivé zachycování dobové atmosféry, jelikož sterilizace s pádem železné opony nezmizela a zdaleka se neděje pouze ve střední Evropě. I tohle rozhodnutí dopomáhá k tomu, že se film pyšní fakticky působivou vizuální stránkou. V podstatě lze napsat, že se jedná o jeden z těch, ze kterých je možné vzít libovolný frame a pověsit si ho na zeď jako obrázek. Každopádně středobodem příběhu zůstává jeden vztah. Ne, nejde o doktorku Ingrid Rakovskou a jejího manžela, za kterým přijela kamsi na československo-maďarskou hranici, aby se tedy takříkajíc „postarala“ o místní romské ženy. Vůbec nevadí, že se o její minulosti mnoho nedozvíme, jelikož si nás stejně prakticky okamžitě získává na svoji stranu.

Do značné míry proto, že ji ztvárňuje Aňa Geislerová, která dovede udělat nevšední akci i z něčeho tak všedního, jako je obyčejné škrábání se ve vlasech. Pramen znovu jenom potvrzuje, o jak skvělou herečku se jedná. Scény si nekrade pro sebe, naopak při těch společných s o poznání méně zkušenou kolegyní Simonou Boledovičovou (Agáta), která stejně jako Juliana Brutovská z Karavanu pochází ze Slovenska, se na ni dokáže napojit tak, aby ji nezastiňovala, ale aby spolupracovala. Zní to jako samozřejmost, leč ne vždycky se to děje, obzvlášť v rámci českých, potažmo tedy koprodukčních projektů. Zcela zásadní bude vztah mezi Ingrid a Agátou, který možná trochu přerůstá až ve vztah matka/dcera, kdy se sbližují i tím, že v práci hrají badminton a mimo ni si zajdou třeba do kina. A kdo ví, možná společně zažijí něco opravdu mimořádného a nečekaného (čímž nemyslíme překlad těch slov v romštině).

Pramen nemá úplně vychytanou svoji příběhovou stránku, ale z hlediska té artové prostě funguje. Akorát se nabízí otázka, jestli v této podobě dokáže probudit debatu. Jednak o tématu sterilizace, a jednak o tom, jak se slušný člověk může podílet na něčem takovém, jako je nevratné rozhodování o cizím těle a ještě k tomu bez povědomí dané osoby. Když si při odchodu z kina, dva dny nebo klidně i týden po zhlédnutí filmu položíme otázku, co jsme si teda z Pramene odnesli, každý divák a každá divačka si na ni s největší pravděpodobností odpoví jinak. Tohle drama, v angličtině uváděné pod názvem Only Beautiful Things to Look At, což má odkazovat na to, že žena by se v těhotenství pro hladký průběh měla dívat jenom na hezké věci, v sobě totiž jednoznačně nese více vrstev. A dá se předpokládat, že i při každém individuálním zhlédnutí se do popředí dostane nějaká jiná.

Ingrid a Agáta záhy najdou společnou řeč.