Recenze: Dvě deci tuše je upřímný dokument o otci Ester, Ani a Lenky Geislerových

Jestli existuje dokument, na který stojí za to letos vyrazit do kina, je to právě tento autorský v režii Ester Geislerové.

O multitalentovanosti tří sester Geislerových se velmi dobře ví. Díky tomuto dokumentu si však potvrdíme, že nevšední nadání je vlastní prakticky všem z rodiny. Před kamerou se nepřekvapivě objeví jak matka Věra, tak nevlastní bratr Felix. Petr Geisler zdaleka nebyl jenom „otec známé herečky“. Mistrně ovládal umění kaligrafie, japonsky mluvil zcela bez přízvuku a svými příspěvky do věhlasného japonského deníku Yomiuri Shimbun dokázal oslovit tisíce lidí, kteří pak posílali do redakce nadšené ohlasy. Jenže svou „křehkost“ řešil nezdravým způsobem, který se mu v roce 2009 stal osudným.

Nicméně v dokumentu, jehož název bude rovněž vysvětlený, se autorka pochopitelně více věnuje tomu, co se odehrávalo za otcova života.V tomto dokumentu promluví vedle kolegů a přátel samozřejmě taky členové a členky rodiny, včetně Ani a Ester, která je režisérkou a autorkou scénáře a filmem diváky osobně provází. Druhá jmenovaná celý film i režírovala a vlastně nás jím tak trochu provádí. Nevyužívá při tom jen archivní rodinné záznamy. Zároveň bude podniknuta cesta do Japonska, bez které by to nešlo. Povede jak do Tokia, tak k posvátné hoře Fuji, a to za hodně osobním účelem. Prakticky to samé lze tvrdit o portugalském Nazaré. Nicméně v dokumentu, jehož název bude rovněž vysvětlený, se autorka pochopitelně více věnuje tomu, co se odehrávalo za otcova života.

Samozřejmě bude připomenuto, že matkou Petra Geislera byla herečka Růžena Lysenková. V osobní rovině dojde třeba na seznámení s první manželkou, ovšem později promluví i ta druhá. V paměti rozhodně uvízne nevšední, leč zajímavá a vlastně taky záslužná informace o tom, že svoje dcery chtěl naučit „vidět krásu v tom, co se bortí, tj. v ruinách a zříceninách“. O tom, co obnášely jeho profese, si rovněž uděláme zcela jasný obrázek. Tady určitě musíme dodat, že koncept byl nakonec zvolený výborně. Vzhledem k tomu, že se jedná o autorčina otce, existovala celá řada směrů, jakými se bývalo šlo vydat. Dvě deci tuše ve své finální podobě svou poutavostí spolehlivě drží diváckou pozornost, za což patří pochvala nejen autorce, ale také Vladimíru Barákovi, který se postaral o střihovou skladbu. Jenom se nabízí otázka, kolik dalšího pozoruhodného materiálu zůstalo při té pouze třiaosmdesátiminutové stopáži „na podlaze“ střižny …

Záměrem zároveň bylo napravit typicky převrácené titulky, které tehdy o úmrtí Petra Geislera informovaly a které nestavěly na jeho profesních úspěších, ale senzacechtivě i na tom, že se rád napil alkoholu. Této součásti jeho života se jeho dcera nevyhýbá – přeci jen se sedmnáctiletým odstupem to jde snadněji. Vlastně se při celkovém pohledu najde prostor na černý humor, který ovšem spíše pomáhá zmírňovat náročnost okamžiku. K závislostem se nejpřesněji v dokumentu (a v rozhovorech) vyjadřuje Aňa Geislerová, s jejímž názorem, že závislost nevzbuzuje soucit, nelze nesouhlasit. Z každé složité životní situace, kterou někdy zažíváme všichni, se dá dostat normálním, rozumným způsobem. A tím spíše je to potřeba, když má daná osoba kolem sebe takhle milující rodinu.

Dvě deci tuše je dokument, ale vlastně ukazuje to, co platí i pro hrané filmy. A sice, že absence vysokého rozpočtu se dá dohnat kreativitou, velkým zaujetím a osobním přístupem. V tomto případě se všechno sešlo. Pravda, hrstička momentů možná působí trochu nadbytečně, nicméně to je o tom, že bývalo stačilo střihnout o několik málo sekund dříve, nikoli o tom, že by daný záběr do konceptu nepasoval. Mimořádně upřímné Dvě deci tuše, jejichž uvedení v kinech předcházela působivá výstava v Centru současného umění DOX a k nimž se pojí i pečlivě zpracovaná kniha GA-I-SU-RA, mají totiž jinak spíše opačný problém: bývali bychom uvítali, kdyby stopáž byla ještě delší, jelikož tenhle projekt a jeho tvůrci, resp. tady hlavně tvůrkyně, jím rozhodně mají, co říct.

Která z dcer to asi sedí na otcových ramenech?