Recenze: De Gaulle 1: Odboj aneb smělý francouzský pokus o monumentální historické drama

Druhá světová válka nadále zůstává nevyčerpatelnou studnicí příběhů, ať už se jedná o konkrétní události nebo jednotlivce.

Je jaro roku 1940 a Francie má velký problém. Hitler si na ni dělá zálusk a nebude snadné se ubránit. Pokusy o to nespadnout do područí nacistického Německa se nezdařily. Vypadá to, že jen jediný člověk se nechce se současnou situací smířit. Charles De Gaulle ale ví, že na tohle sám nestačí. Bude potřebovat spojence. Superman by se hodil. Už druhým rokem existuje, leč pouze na komiksových stránkách. Johanka z Arku se asi taky jen tak nezvedne (když ani u nás nevyjeli Blaničtí rytíři v dobách, kdy bylo zemi nejhůř). Avšak v zemi nad kanálem La Manche mají někoho, kdo rozhodně není neschopný. A vzhledem k těžké době se jeho přístup, kdy nemůže slíbit nic, než krev, pot a slzy, jeví jako optimální. Protože všechno nasvědčuje tomu, a my už to ostatně dávno víme, že vyhrát tuhle válku bude opravdu náramná dřina.

Úvodní sekvence, kterou v podstatě sledujeme ještě předtím, než se objeví název filmu, je z něj vlastně úplně nejlepší – epická, dynamická, sugestivní … A vlastně i emotivní. Po celý zbytek stopáže, která přesahuje dvě hodiny a půl hodiny, na emoce nějak nezbylo místo. Místo nich jsme zavaleni nekonečnou řadou dialogů, které snad nikdy neutichnou na dobu delší než pět sekund! Přitom válečné projekty jsou vzhledem k žánru ideální pro to, aby jejich tvůrci vyprávěli především obrazem. A nespoléhali na dialogy jako nějaká televizní rádoby epická napodobenina. Protože De Gaulle 1: Odboj nám po celou dobu demonstruje, že rozpočet se podařilo sehnat obrovský a že díky němu nic nebylo problém. Jenže tento počin představuje jeden z těch příkladů, které zároveň ukazují, že sehnat spoustu peněz na natočení okázalé podívané může být někdy kontraproduktivní.

Hlavní hrdina, tedy Charles De Gaulle v podání poněkud nevýrazného Simona Abkariana, byl jedním z francouzských národních hrdinů. Ostatně se po něm jmenuje pařížské letiště. V jeho vlasti má tedy tenhle dvoudílný titul (druhá část jde do kin o posledním listopadovém čtvrtku) velký potenciál, nicméně v jiných zemích tomu patrně bude poněkud jinak. Možná s výjimkou Anglie, protože svůj značný prostor dostává i Winston Churchill, kterého nepřekvapivě neztvárňuje Gary Oldman, jako tomu bylo v pro něj oscarové Nejtemnější hodině. Nutno dodat, že Simon Russell Beale je v úloze ministerského předsedy předobrazu ještě podobnější, a také je ještě přesvědčivější. Slovní výměny mezi oběma státníky naznačují, že se na jednu stranu asi příliš nemuseli, ale na tu druhou se rozhodně respektovali. Spolu s výpravami do Afriky patří jejich společné scény k tomu jedinému doopravdy zajímavému, co se tohoto počinu týče.

Pravda, vyzdvihnout určitě můžeme dobovou atmosféru a obecně vizuální stránku.Pravda, vyzdvihnout určitě můžeme dobovou atmosféru a obecně vizuální stránku. A taky fakt, že lze vyčíst, že režiséra De Gaulle vskutku zajímá jako jedna významných osobností 20. století, tj. že o něm nechtěl natáčet jen proto, že věděl, že to minimálně v jeho domovině s největší pravděpodobností vzbudí solidní, požadovaný ohlas. Přidat ostrovtip do seriózního tématu rovná se skoro vždycky vstupu na tenký led. V tomhle případě se to podařilo velmi obstojně zvládnout, nicméně, že by to mělo nějak výrazně samotnému filmu nahnat plusové body, tak to úplně ne. Největší problém, tedy alespoň s touto první částí, spočívá v tom, že i kvůli nenápadnému hereckému výkonu jejího představitele nám titulní role zůstává natolik odosobněná, že vyvstává otázka, co jsme si ohledně ní vlastně měli vůbec odnést. Jasný obrázek si totiž neuděláme.

De Gaulle 1: Odboj je podívaná, která sama v závěru přiznává, že se někdy odklání od reality za účelem dramatizace. V takovém případě by bývalo bylo nejlepší, kdyby tvůrci přidali větší porci nadsázky a pozdějšího prezidenta Francie prezentovali jako nepřemožitelného reka, který produkuje jeden hrdinský skutek za druhým. Každopádně, potřetí v historii se stalo, že do českých kin půjdou dva francouzské filmy na jedno téma. Po Veřejném nepříteli č. 1 a Veřejném nepříteli č. 1: Epilogu, což jsou oba výborné bijáky (které inspirovaly české tvůrce rovněž výborných počinů Gangster Ka a Gangster Ka: Afričan), jsme mohli vidět taky Tři mušketýry, kde D’Artagnan nadchnul a Milady bohužel zklamala. De Gaulle bude muset se svojí druhou částí, která ponese sympatický podtitul Svoboda, hodně zabrat. Protože celkový potenciál je nepochybně mnohem větší, než jsme zatím měli možnost vidět v této první.

Šifra mistra Charlese?