Nejmladší ze tří dcer Petra Geislera natočila o svém otci dokument, který aktuálně hrají česká kina a o kterém jsme si s ní popovídali.
Nejdříve ještě k názvu Dvě deci tuše, který vymyslela vaše sestra Aňa. Vzpomenete si, jaké byly další alternativy?
Název jsme vymýšleli už před pěti lety, kdy se sešla celá rodina. Celé jsem si to natočila, takže na záznamu jsou, ale teď si na žádný další název nevzpomínám. (úsměv) Za tenhle jsem ale ráda, protože kopíruje dvě hlavní témata filmu. Jednak tátovu práci, kde jdeme hodně do hloubky, abychom viděli, jak dobrý byl v novinařině a v kaligrafii, a jednak jeho křehkost, se kterou souvisel ten alkoholismus.
Je pravda, že jste přemýšlela o tom, že by váš film měl stejný koncept, jako dokument Ještě nejsem, kým chci být, tj. že by šlo o sled tátových fotografií?
Původně to bylo tak, že místo celovečerního filmu mělo být jen malé video na výstavu. Pak mělo být trochu větší video na výstavu, a pak měl být zhruba padesátiminutový dokument. Tátových fotek máme spoustu a všechny jsou překrásné. Fascinovala mě představa, že budeme mít jenom voiceovery a budeme hledat audio a vizuální průsečíky mezi zvukem a obrazem. Ale bylo by to moc experimentální a mně se začalo čím dál víc líbit například to, co lidé při výpovědích na kameru dělají s rukama, nebo jak se tváří, i když třeba zrovna mlčí. Přišlo mi, že to vypovídá o tátovi nebo o emocích těch lidí, když o něm mluví, mnohem víc, než kdyby to byly jenom ty fotky.
A je pravda, že měl dokument původně režírovat Ondřej Trojan, který je jedním z producentů?
To byl spíš vtip! A celé to bylo trochu jinak. S Ondřejem Trojanem jsme se náhodou potkali na schůzce, kde mě slyšel o tom filmu mluvit. Pak mě pozval do produkce a představil jeho tým, kde byl střihač Vladimír Barák, později i kameraman Tomáš Sysel. Pak řekl, abychom udělali celovečerák. Řekla jsem si, že když do toho vstupuje takhle úspěšný člověk, jestli bych neměla pro dobro toho dokumentu ustoupit. Tak jsem se ho zeptala, jestli ten film chce režírovat, ale hned řekl, že ne. Vlastně to byl jen takový zkrat, protože nikdo v tom neležel patnáct let, nikdo neví o tátovi tolik a nezná tu emocionální linku. Takže by Ondřej stejně dělal jenom takovou supervizi. Až půl roku po té schůzce jsem režírovala deset krátkých filmů pro svoji výstavu-videoinstalaci na 400 metrů čtverečních nazvanou Co jsme měli říct a neřekli, kde jsem pracovala i s mnoha herci i neherci a jejich osobními tématy, abych si vyzkoušela ten režijní proces, který mě strašně baví. A věřím, že mi jde dotáhnout a dokončit ten materiál tak, jak chci, aby na diváka působil.
Váš dokument je uvedený jedním citátem …
Jde o citát z knihy Zápisky z dlouhých chvil od Yoshidy Kenkōa. Překládal ho táta a pro mě je to taková „předukázka“ toho, co budeme řešit. Táta byl samouk, kaligrafie dělal ve svých volných chvílích. Začal s nimi, když v roce 1982 zemřel profesor Novák, který byl takový guru celé tátovy třídy. Stejně jako já jsem ze stesku začala procházet tátovy fotografie, on začal ze žalu malovat ty znaky, aby se vrátil ke svému profesorovi, který ho bral trochu jako svého syna. Tohle mi potvrdila i jeho žena Zlata Černá, která byla slavná sinoložka. Jak je v Japonsku časový posun, tak táta musel chodit do kanceláře hodně brzy pracovat, ale pak měl odpoledne volno. Myslím, že mu kaligrafie pomáhala mít k té novinařině ještě něco navíc. Něco, co ho fascinovalo a v čem hledal duchovní přesah.
Jak jste na tom s japonštinou vy?
Těsně před covidem jsem začala chodit na kurzy japonštiny, abych do toho trochu nahlédla. Moje učitelka byla strašně fajn. Bavilo mě to, ale je spousta věcí, které mě baví víc, takže po covidu už jsem se k tomu nevrátila.
Ve filmu je pasáž z krátkometrážního filmu, ve kterém hrají oba vaši rodiče. Ten film natočil Josef Ráž, tehdy student prestižní mnichovské filmové školy, kde studovalo několik slavných filmařů. Jak náročné bylo tenhle materiál získat k užití?
To byla jedna z mých investigativ. Ptala jsem se mámy, odkud jsou ty fotky, na kterých s tátou jedou na kole. A říkala mi o Josefu Rážovi, který je zároveň úžasný fotograf, který nafotil úžasnou sérii v srpnu v osmašedesátém. Dovolala jsem se jeho synovi, který řekl, že bohužel nedávno zemřel, ale že studoval v Mnichově, tak jsem zkoušela různé možnost a napsala mnoho emailů. Nakonec se mi ozvali lidé z Mnichova, že takovou dojemnou prosbu už dlouho nezažili, a pomohli mi kontaktovat tu školu. Film se tam našel, jenže komunikace v letním režimu škol přestala. Nakonec se Míša Syslová z Total Help Art spojila s paní Gabrielou Strack, která na té mnichovské škole pracuje, a spolu s ní se to podařilo dotáhnout do konce.
Ve vašem dokumentu se mluví o tom, že se váš táta po konci školy v roce 1973 v podstatě tou „normalizační“ dekádou protloukal. Jak konkrétně?
(úsměv) Náš táta, kromě toho že v té době překládal, taky restauroval nábytek. Myslím, že zrovna v roce, co dostudoval, restauroval s kamarádkou nějaký renesanční oltář. Naše máma říkala, že tohle byla opravdu velká věc, kterou by nesvěřili nikomu, v jehož schopnosti by nevěřili. Táta nacházel nábytek po antikvariátech a ve sklepě měl dílnu, kde měl soustruh, dláta a jiná udělátka. Dokonce vyřezával i barokní rámy a některé části aplikoval i do svých kaligrafických děl. Myslím, že mohl dělat úplně cokoli, což bylo právě jeho prokletí.
Ve filmu se taky mluví o tom, že vás všechny tři dcery učil vidět krásu ve věcech, které se bortí, jakou jsou třeba zříceniny. Vydrželo vám to dodnes?
Je to zvláštní, ale asi jo. Myslím, že oba naši rodiče nás učili vnímat a vidět krásu okolo nás. Nevím, čím to je, ale všechny tři milujeme staré věci. Je to asi otázka vkusu i vyrůstání v tomhle prostředí. Táta sbíral věci, které zanikají. V kanceláři měl třeba starý gramofon na kličku a představoval si, komu asi v minulosti patřil. To já dělám taky. Je to taková vášeň, kdy člověk může v rámci historie používat i fantazii a cestovat v čase. (úsměv) Jinak mám taky ráda, když věci skončí tam, kde začaly. Třeba ve filmu začínáme u oceánu a symbolicky končíme taky u oceánu. To bylo pro mě důležité.
Kolik materiálu se do finálního třiaosmdesátiminutového sestřihu nedostalo a plánujete ho někde zveřejnit?
Materiálu, který se přímo natočil, bylo jenom 20 hodin. Pak jsou rodinné archivy, které jsem procházela, a ne všechny v dokumentu nenašly místo. Jsou i jiné nahrávky s tátovými kamarády, které se tam ale už taky nevešly. Spadnul by jimi vlastně řemen toho vyprávění. Ale chtěly bychom vydat tátovy pohádky, kde se objevují postavy Baňa a Mela a možná i Prťa.
Vzpomínám si, že Aňa jednou zmiňovala, jak jí a vaší druhé sestře Lence vyprávěl táta svoji pohádku, jak jdou jako dvě Karkulky za babičkou, a pak zjistí, že se jim zakuklila na skříni. Vybavujete si nějakou další takhle nevšední, kterou vyprávěl?
(úsměv) Tahle je zrovna docela dobrá. V jiné je hezký detail, že ovečka má na nose kapičku krve a někdo tu kapičku olízne, ale už nevím kdo.
Právě sedíme kousek od DOXu, kde do června probíhala výstava GA-I-SU-RA, kterou jste připravili o vašem tátovi. Nebyla možnost, že by probíhala zároveň s uvedením filmu Dvě deci tuše v kinech?
Chtěla jsem, aby byla součástí toho filmu, což se naštěstí stihlo. Od října loňského roku jsem ji chystala společně se spolukurátorem Petrem Holým. Do toho jsme v lednu začali fotit kaligrafie do knihy a dotáčeli jsme v DOXu poslední části, už rozběhnutý film. Bylo těžké to skloubit vše najednou, protože do toho dělám ještě svoje práce, jako je třeba práce na projektu Terapie sdílením. Navíc, výstavní plán bývá na roky dopředu dán galerií. Byla jsem z toho hodně vyčerpaná, protože výstavu jsme museli nainstalovat za velmi krátkou dobu. Vernisáž byla 18. března. Věděli jsme, že měsíc nato bude křest katalogu.
Do toho jsem chodila do střižny, abych viděla, jestli to, co jsme natočili, stačí. Kdybych zjistila, že tam něco chybí, točili bychom dál a klidně bychom film dokončili až na podzim. Když se objevily tátovy lékařské zprávy a zjistila jsem, co to se mnou dělá, tak jsme to natočili. Stejně tak jsme postupovali v dalších tématech – tátovo dětství, máminy lásky, … Prohlubovali jsme tam, kde to mělo smysl. Premiéru jsme měli [na festivalu] v Karlových Varech, ale poslední dva měsíce dokončování toho filmu byly docela náročné. Dalo by se přidávat, ale jsem ráda, že je v něm nakonec určité tajemství a že vyvolává otázky.
Aňa mluvila v rozhovoru o tom, že každý člen vaší rodiny v podstatě musí vydat nějakou knihu. Máte třeba téma na další?
O tátovi se objevilo tolik hezkých historek, že mě svrbí prsty, abych o něm nějakou knížku napsala. Dokonce mám i vizi na hraný film. Jsou tam hezké věci, které si všichni budeme hýčkat. Objevování táty je částečně v dokumentu, částečně bylo na výstavě a částečně je taky v knize. Vznikly tři formy. A kdo bude chtít hledat, tak v nich najde.
Čistě teoreticky, kdyby jednou opravdu vzniknul hraný film o vašem tátovi, kdo myslíte, že by ho měl hrát? A který úsek jeho života by podle vás bylo nejzajímavější zachytit?
Mám hodně ráda Ansela Elgorta, který hraje v seriálu Tokyo Vice cizince, který pracuje v 90. letech v japonských novinách. Mluví japonsky, tátovi je i trochu podobný, stejně jako třeba Timothée Chalamet by mohl hrát tátu za mlada. Mohl by ho hrát i Pierre Richard, když byl mladý. Ale teď Pierre Richard taky vypadá jako náš táta, když byl starší. A která část by byla nejlepší? Výjezd do západního světa v 80. letech, kdy Japonsko vzhlíželo k Americe a měnilo se ve spotřebitelský ráj. A taky se mi líbí začátek vztahu našich rodičů, kde je spousta hezkých romantických situací.
Vašeho tátu by klidně mohl hrát váš nevlastní brácha Felix, který mu je taky hodně podobný …
Kdyby měl Felix ty ambice, tak to by mohl, to je pravda. Byla chvíle, kdy jsem s ním do dokumentu chtěla natočit alespoň to, jak se jako náš táta dívá na svého bratrance, který právě studoval japonštinu a který v autobuse napsal na zamlžené sklo japonské znaky. Takže bychom v dokumentu měli alespoň tuhle jednu hranou sekvenci, ale pak jsem se toho naštěstí vzdala, protože by jich muselo být víc. Nebo jsem chtěla, aby Felix načetl nějaké věci, protože má hodně podobný hlas i dikci, ale pak jsem tátu jenom hlasově omladila.
Právě, použila jste AI. Jaký je váš názor na ni? Z pozice herečky ji vnímáte jako hrozbu, anebo jako nástroj, který pomáhá ledacos usnadnit? Klasický proces natáčení filmů se kvůli ní pravděpodobně hodně promění …
AI jsou rozevřené nůžky, které přinášejí jak to dobré, tak to špatné. V procesu tohoto dokumentu to některé věci urychlilo a zjednodušilo. Ale člověk se nesmí nechat unést. Zkoušela jsem i rozpohybovat tátovy fotografie – malá Aňa s Lelou tancovaly v pampeliškách, máma s tátou se objímali u moře a japonské ulice ožily. Bylo to super, ale zároveň tam bylo něco divně. Mám tam i tátův hlas, což ve mně vyvolávalo silné emoce. Bylo to až strašidelné, ale alespoň si některé věci táta mohl svými vlastními slovy říct sám. Testovala jsem to na příbuzných, kteří říkali: „To jsem nevěděla, že ho máte někde zaznamenaného.“ Ale když si s ním ve filmu píšu na počítači, tak to, co odpovídá, jsou moje slova, která jsem si vymyslela. Jinak všude jinde jsou to přímo tátova slova.
Přemýšlela jste o tom, že byste natočila dokument o někom dalším z vaší rodiny?
Natočím dokument o všech! (smích) Teď máme rodinnou výstavu Sakra família na zámku v Rychnově nad Kněžnou. Vystavují tam bratranci, jejich děti, máma, Lela, Aňa, její dcera tam má sochy a zpívala na vernisáži, já tam mám nový videoart … Rádi spolu trávíme čas a myslím, že je to zásluhou naší mámy, která je srdce naší rodiny.
Vaše babička z tátovy strany byla herečka Růžena Lysenková. Takže předpokládám, že táta neměl žádné výhrady, že jste si s Aňou taky vybraly herectví …
Asi neměl. I jeho sestra je herečka. Ale původně chtěl, abych byla zubařka. Ale já pak třeba nestudovala konzervatoř, ale propagační výtvarnictví na Střední výtvarné škole, takže jsem tam k jeho radosti měla praktickou věc. Když jsem se dostala na AVU, taky byl rád. Ale čím jsem starší, tím víc chápu, proč mi doporučoval to zubařství. Je dobré mít zubaře v rodině. (smích)
Vzpomenete si, co říkal na Snowboarďáky?
Myslím, že je neviděl, ale jistá si nejsem. Ani nevím, jestli viděl Krev zmizelého. Ale mám od něj přepsané SMS zprávy, ve kterých mě podporoval a fandil.
S jakou diváckou návštěvností v kinech byste u filmu Dvě deci tuše byla spokojená?
Byla bych velmi spokojená, kdyby přišlo 10 tisíc diváků. Ale i pět by bylo pěkné. To léto 2024, kdy byla v Kunsthalle výstava Co jsme měli říct a neřekli, společně ještě s druhou výstavou, přišlo údajně do galerie dohromady 18 tisíc návštěvníků, ale to je galerie, která je v centru Prahy a chodí tam i turisté. Ale třeba si jich pár vzpomene a přijdou i do kina.
Do redakce deníku Yomiuri Shimbun chodily na články vašeho táty tisíce kladných ohlasů. Jak to teda vypadá s uvedením filmu v Japonsku?
Víme, že Dvě deci tuše tam budeme promítat na ambasádě. A zatím čekáme na výsledky rozhodnutí zářijových a říjnových festivalů. Ale nemyslím si, že tam film půjde do běžné distribuce, i když by to bylo hezké. (úsměv) Wu-wei!
