Recenze: Blue Lock je bizarní podívaná, která dokazuje, že manga ne vždy funguje v hrané podobě

Jste připravení na šílené fotbalové utkání?

Tak jde popsat Blue Lock, nejnovější snímek z japonské produkce, který se inspiruje stejnojmennými manga knihami a anime seriálem. A v těchto svých dvou podobách tenhle šílený námět určitě funguje skvěle. Hraná podoba, která se skládá z příliš výrazného přehrávání, křečovitých hlášek, bizarně působících fyzických výjevů a křiklavých vizuálů, mu prostě nesluší. Nehledě na, mírně řečeno, nepovedený český dabing, kterému je naše publikum navíc vystaveno… Ale vezměme to všechno postupně.

O čem vlastně Blue Lock je? Japonský národní fotbalový tým hledá střelce, který dokáže změnit dějiny fotbalu a přinést zemi kýžené zlato. Nemá to být týmový hráč, ale střelec s instinktem predátora, obrovským egem a prostě nadpřirozeným talentem. A právě pro tyto účely vzniká speciální tréninkové zařízení Blue Lock, do kterého je povoláno 300 nejtalentovanějších střelců z celé země, ale zůstat může jen jeden, ten nejlepší.

Samotný námět, který se inspiruje manga sérií, má potenciál.Samotný námět, který se inspiruje manga sérií, má potenciál. Jenže jeho převedení na velké plátno trochu pokulhává. Tvůrci v čele s režisérem Júsuke Takim se snaží věrně zkopírovat anime a manga prvky do hrané podoby a nedaří se jim. Výsledkem je ta nejkřečovitější podívaná, jakou lze vidět. Postavy se chovají podivně roboticky a nepřirozeně a jejich emoce jsou povýšené na 150 %.

Není to snad ani chyba herců, kteří jsou nuceni přehrávat a jejich jednání tak neustále působí vyhroceně a emotivně (jako pubertální holka s PMS). Neustále si něco šeptají pro sebe a nechovají se vždy, řekněme, nejmoudřeji. Ano, mají to být povětšinou mladí kluci ve věku kolem 18 let (a fotbalisté k tomu), což může vysvětlovat jejich přihlouplé jednání, ale nijak ho neospravedlňuje. Nehledě pak na to, že jejich postavy postrádají veškerou hloubku (i když se o ní scénář poněkud chatrně snaží skrze umělé rádoby emotivní backstories).

A na křečovitosti přispívají i otřepané repliky, kterým bohužel nepomáhá otřesný český dabing. Když už zhruba po dvacáté uslyšíte hlášku „Moje neobroušené diamanty…“ máte chuť dané postavě vrazit něco do pusy, aby už přestala mluvit. A takových momentů tu najdeme více.

Výrazná je také vizuální stránka, která patří k tomu pozitivnějšímu (tak trochu). Futuristický design titulní arény je sice působivý, ale vlastně trochu připomíná Hunger Games namíchané s Hrou na oliheň. A jednotvárné kostýmy/uniformy postavy k tomu přispívají.

Kromě toho pak má snímek i poměrně pomalý spád. 127minutová podívaná se docela vleče a jednotlivé fotbalové zápasy, které hráči podstupují, jsou sice ze začátku zábavné a působivé, ale po chvíli začínají být repetitivní a už se těšíme na něco nového. Jenže to se nikdy nedostaví, protože tohle je teprve první část příběhu a my se nedostáváme dál než za brány zápasů ve skupině, o čtvrtfinále, semifinále a finále si můžeme jen nechat zdát. Tvůrci očividně ambiciózně očekávají, že snímek sklidí úspěch, aby mohli vytvořit pokračování a navázat tam, kde přestali. Těžko ale říct, jestli proto bude mít publikum pochopení. A tak vzhledem k tomu, jakého konce se dočkáme, by Blue Lock možná fungoval v seriálové podobě (když už musíme mít hranou verzi, ta animovaná už existuje).

V závěru je Blue Lock prostě bizarní podívaná, ve které se zajímavá premisa utápí v nepovedeném zpracování, které je plné emotivního přehrávání a křečovitých dialogů. Nepomáhá ani vleklý děj a otevřený konec. Blue Lock si ale určitě najde své publikum. Pokud jste fanoušci mangy/anime, tak v tomhle japonském díle najdete možná zalíbení, fotbalovým fanouškům ho však moc nedoporučujeme. A možná bude lepší začít u předlohy, ať předem víte, do čeho jdete.

Nechceš si se mnou začutat?