Recenze: Houpačky po rozpačitém začátku nabídnou silný filmový zážitek

Novinka Bohdana Slámy s Dagmar Havlovou a Zuzanou Kronerovou příští rok nepochybně zásadním způsobem promluví do udílení prestižních cen.

Okolnosti doprovázející setkání Zdeny (Dagmar Havlová Veškrnová) a Jiřiny (Zuzana Kronerová) nejsou zrovna nejoptimálněji podané. Vlastně celá expozice, tj. první dějství, není vystavěné tak, že bychom byli naplno vtaženi do příběhu. Naštěstí v případě Houpaček jde jeden z těch případů, kdy zbylé dvě dějství, tedy konfrontace a rozuzlení, dokážou nedostatky toho prvního vynahradit. Pravda, i během nich máme sem tam pocit, že některá důležitá scéna zůstala vystřižena, resp. že možná spíše ani nebyla ve scénáři; případně, že se některé pasáže zbytečně odklánějí od jádra příběhu, kterým by ideálně mělo být přátelství mezi dvěma zmíněnými postavami. Přesto pořád platí, že je postupně čím dál složitější odtrnout oči od plátna. Až dojdeme k poměrně nečekanému, ale o to intenzivnějšímu finále, které by i komiksový Joker záviděl a které představuje přesně ten moment, kvůli kterým se na filmy díváme … v kině.

Ti, kteří tvorbu Bohdana Slámy znají, určitě nebudou překvapení, že ani tentokrát nezasadil příběh někam do ruchu velkoměsta. Jiřina má dospělého syna (Jiří Rendl), který může úplně v pohodě pracovat, ale prostě se mu nechce a raději se nechá živit od rodičů, kteří evidentně udělali někde ve výchově chybu. Jiřinin manžel Pavel (Jiří Lábus) ji neustále za něco peskuje, takže mu nakonec sama posvětí vztah s milenkou Evou (Alena Mihulová). Poslední jmenovaná se vlastně ocitá v opačné situaci oproti Bábě z ledu, neboli jednomu z předchozích projektů Bohdana Slámy, kde jí partnera v podstatě přebrala Zuzana Kronerová.

Není to tak, že by dvě hrdinky byly natolik rozdílné, že bychom to, že záhy našly společnou řeč, brali jako něco naprosto senzačního a zázračného. Věkově k sobě mají blízko a každá z nich řeší nějaký problém. U té druhé, tedy v tomto případě Zdeny, je to komplikovanější, protože pro ni samotnou je o poznání složitější si uvědomit, že ten problém má. Rozjíždí se u ní totiž Alzheimerova choroba. A protože zatím žije sama jaksi bokem, může to mít fatální následky jak pro ni, tak pro její vnoučata, která jí nechává hlídat starostlivá, resp. lépe řečeno absolutní kontrolu vyžadující dcera. Její starostlivost už poněkud přesahuje snesitelnou mez, jelikož matku v době, kdy ještě neměla ponětí o jejím reálném stavu, sleduje přes telefon.

Přinutí k zamyšlení a mnohé určitě dojme.Dceru Janu si zahrála Tereza Ramba, kterou jsme si v posledních letech zvykli vídat ne výhradně, ale především v rolích afektovaných, mírně hysterických žen. V nich je sice skvělá, avšak zároveň se kvůli nim neférově pozapomíná na to, že její herecký rozsah je ve skutečnosti mnohem, mnohem širší. Dagmar Havlová Veškrnová znova nadchne svou hereckou precizností, což neznamená, že by na sebe chtěla strhávat při společných scénách s kolegy a kolegyněmi veškerou pozornost. Hrát postavu s handicapem bývá třeba herecky vděčnější, nicméně Zuzana Kronerová rozhodně také předvádí v rámci dané herecké spolupráce vynikající výkon, zrovna jako kupříkladu v Rain Manovi jak Dustin Hofman, tak Tom Cruise.

Tři roky zpátky měl premiéru film Tancuj Matyldo, který se rovněž zabývá Alzheimerovou chorobou. Na ekologický aspekt zase sází de facto celá trilogie Cest od Tomáše Vorla (jejíž třetí část se taky prostřednictvím postavy Papoše v podání Bolka Polívky dotýká Alzheimera) a Bohdan Sláma se mu věnoval v Suchu. V obou případech však volí trochu jiný přístup. Takže se neopakuje a konkrétně Houpačky vlastně nejsou počinem o umírání. Naopak se jedná o oslavu života, složitým okolnostem navzdory. Dokonce dojde i na jednu scénu inspirovanou klasickou groteskou, která funguje výborně. Tak jako skoro všechny další.

Houpačky jsou projektem, který možná není dokonalý, ale za cestu do kina rozhodně stojí! Přinutí k zamyšlení a mnohé určitě dojme. Režisér opět předkládá obraz venkova a maloměsta v líbivém světle a zároveň prostřednictvím nejedné z postav znovu zachycuje víceméně typicky českou povahu. Soundtrack se v pohodě obejde bez známých písniček, zatímco kamera vzdává hold názvu filmu, což může na první pohled působit nelákavě, nicméně to má svoje opodstatnění a ve 3D by to samozřejmě bylo pro sledování mnohem horší. I díky neobvyklému mísení lehkosti s drsností se, nejen co se českých titulů týče, skutečně jedná o filmovou Událost s velkým U.

I manželka s milenkou si můžou civilizovaně promluvit.