Houpačky jsou v kinech, takže jsme si promluvili s jejich režisérem.
Už je tomu čtvrt století, co Bohdan Sláma debutoval Divokými včelami. Od té doby přidal dalších osm celovečeráků. To na první pohled nezní jako vysoké číslo, nicméně každý z těch projektů nese jeho osobitý režijní rukopis a o každém se (nejen) v době uvedení hlasitě mluvilo. Ve většině z nich si zahrála Zuzana Kronerová, což pochopitelně platí i pro Houpačky, kde vytvořila skvěle fungující dvojici s Dagmar Havlovou Veškrnovou. Co o natáčení pan režisér prozradil? A chystá už nějaký další projekt?
Dagmar Havlová už točit nechtěla. Jak se povedlo přesvědčit, aby si ve filmu zahrála?
Líbil se jí scénář.
Na něm s vámi potom ještě spolupracovala. Obsadit ji byl ale nápad producentů Jindřicha Motýla a Marka Růžičky. S tím, že ji chtěli pro roli Jiřiny, kterou nakonec hraje Zuzana Kronerová. Napadá mě, když se vrátíme k vašemu filmu Štěstí, kde hrají výrazné úlohy Aňa Geislerová a Táňa Vilhelmová, jestli myslíte, že by ten film fungoval, kdyby si ty role vyměnily?
Ne. Aňa i Táňa jsou velké herečky, ale myslím, že by to nefungovalo. Stejně tak si myslím, že by nefungovalo v Houpačkách, kdyby si ty role vyměnily Dáša se Zuzou. Nějakým způsobem vnímám Dášu jako osobnost, nějakým způsobem vnímám Zuzu. Když jsem si přečetl knižní předlohu a páni producenti přišli s tím, jestli by tam byla role pro Dášu Havlovou, hned se mi ten nápad hodně líbil, protože ji jako herečku velmi ctím, ale okamžitě mi přišla lepší na roli Zdenky.
Zatímco Zuzana Kronerová je v podstatě vaše dvorní herečka, s Dagmar Havlovou jste spolupracoval poprvé. Je nějaký jiný český herec nebo jiná česká herečka, se kterými byste chtěl spolupracovat, ale zatím jste neměl tu možnost?
To je obrovské množství! (úsměv) Já jsem vlastně zase s tolika herci netočil.
Před samotným natáčením často zkoušíte. Je to tak, že jedete i přímo na lokaci, když je možnost, nebo jde spíše o čtené zkoušky v jedné místnosti?
Konkrétně Houpačky jsme zkoušeli ve studiu. Na lokaci by to bylo hezké, ale nebylo to dostupné. Navíc jsme lokace v té době neměli vybrané. Zkoušeli jsme ty nejtěžší scény se všemi herci, které jsme průběžně ještě dohledávali. Přípravám jsme věnovali hodně.
To znamená, že potom na samotné lokaci už není prostor pro žádnou improvizaci, pro žádný spontánní nápad, který by nabídla právě až ta lokace?
Určitě jo. Ono se pak třeba taky může ukázat, že to nefunguje tak, jak by si člověk představoval. Takže je to hledání toho, aby to bylo pravdivé.
Producenti říkali, že vás oslovili jednak proto, že byli přesvědčení, že vám tahle látka sedne, a jednak že vedle toho, že jste režisér, jste zároveň i scenárista. Máte doma nějaké scénáře, které zatím nebyly realizované?
Mám několik projektů, které doufám, že se časem podaří realizovat.
Jak brzy v rámci vývoje Houpaček vzniknul nápad, že se ta kamera bude takhle houpat?
Musím říct, že to bylo velmi brzy. Když jsem začal přemýšlet o vizuálním zpracování pro ten film, jsem cítil potřebu toho, abychom byli co nejblíže u těch dvou hrdinek a co nejvíce utopení v jejich světě. Takže jsme s kameramanem začali přemýšlet o superširokých sklech. A vzhledem k tomu, jak se v ději proměňuje jejich vnímání sebe navzájem, což připomíná ty houpačky, že je člověk jednou nahoře a jednou dole, tak jsme začali přemýšlet o permanentní vychýlenosti, aby měl člověk i ten fyzický prožitek, že se pohybuje na šikmině, která se převrací. Doufám, že se z toho lidem nebude točit hlava.
Tak film není ve 3D, tak by to mělo být OK. Ale vybavujete si nějaký jiný film, ve kterém by se kamera tímhle způsobem pohybovala?
Nedávno jsem v Karlových Varech viděl film Kopytem sem, kopytem tam od Věry Chytilové. Tam taky pracovali s dlouhými skly a s poměrně výraznou vertikalitou, ale jiným způsobem než my. Člověk zkouší, experimentuje. A pro mě byla Věra vždycky inspirací. Na začátku jsem si říkal, že mě baví ta představa, že když jsou ty holky pořád plné nějakých pokusů, že mi to v té hravosti trochu připomíná Sedmikrásky.
Kromě FAMU jste studoval stavební fakultu ČVUT. Řekl byste, že se tohle studium nějak promítlo do vašich filmů, například co se scénografie týče?
Cokoli z jakéhokoli oboru, co se člověk dozví, souvisí i s jinými obory. Poučení ze stavitelství je, že když chcete stavět barák, tak je dobré postavit nejdříve základy. Je dobré postavit nejdříve zdi, a pak dělat omítku, protože když se omítka dělá první a zdi ještě nejsou postavené, tak to jednoduše spadne. Takže určité analogie a příměry stavební fakulty k filmové tvorbě jsou dost živé.
Často situujete svoje filmy na vesnici nebo do maloměsta, kde se všichni znají a kde se nic neutají. Je tenhle osobnější přístup tím důvodem, proč vy sám jste zvolil bydlení na vesnici, kam za vámi dojíždějí i vaši studenti?
Vybral jsem si bydlet na vesnici proto, že pro nás bylo tehdy ekonomicky nedostupné si vybrat bydlení v Praze, abychom mohli mít rodinu. A vždycky jsem toužil být blízko přírody a přírodních dějů. Je to přece krásné, když otevřete dveře a jste rovnou venku. Už po FAMU jsem tři roky pracoval na statku v Německu u kamarádů, kde jsem měl na starosti koně a bydlel jsem v maringotce. Tam jsem si už definitivně odvyknul městskému životu. Prahu mám rád a baví mě se tady potkávat s lidmi, ale když jsem tady delší dobu, tak prchám, protože mi chybí to ticho a ta příroda.
V Houpačkách je groteskní scéna s házením dortů. Když se řekne groteska, většině lidem se vybaví především Charlie Chaplin a Buster Keaton. Tvorba kterého z nich vám je bližší?
Já je obdivuju všechny! Speciálně tyhle dva, to jsou filmoví géniové. Tam je jenom obdiv.
Producenti říkali, že bylo víc času si promyslet záběry, že to nebylo vyloženě hektické natáčení …
Takhle to úplně nebylo, protože jsme natáčeli 22 dnů. A myslím, že jsme to natočili jen proto, že jsme byli opravdu dobře připravení. Bylo to náročné. Zuzka Kronerová už měla ke konci problémy se hýbat. Vozili jsme ji v křesle. Vlastně jsem jí všechny scény předehrával. Když začal záběr, najednou se tvářila, že se nic neděje a natočilo se to. A po stopce si zase sedla do křesla. Pro mě to byl extrémní stres.
Tak to páni producenti spíše mysleli ohledně té předprodukční fáze, že bylo víc času na zkoušení …
To určitě! Dávám si na to pozor u každého filmu. Pro mě je zkoušení důležité, aby si člověk ohmatal a viděl ty scény, a aby se herci seznámili s postavou.
Jinak ten samotný počet natáčecích dnů se zkracuje. Je to s nimi tak, že když jsem dělal Divoké včely, svůj první film, měli jsme s malým štábem 55 natáčecích dnů. Když jsme dělali Štěstí, měli jsme jich 50, na Venkovském učiteli bylo 43. Když jsme točili Čtyři slunce, bylo jich 33 a u Báby z ledu 28. I Konec světa a Krajina ve stínu měla 28 natáčecích dnů, ale tam byla výhoda, že jsme natáčeli na jednom místě. A vidíte, najednou jich na Houpačkách bylo 22. Naštěstí mám tým fantastických spolupracovníků a jsme na ten masakr připravení. Ale strašně mě mrzí, že mladí režiséři, kteří jdou dneska debutovat, jdou rovnou do podmínek, že celovečerní film dělají třeba za 19 dnů. To je strašně těžký úkol za 19 dnů všechno režijně ohlídat, aby to vzniklo, jak má. Podmínky jsou čím dál těžší, vyžaduje to větší připravenost a úspornost v rozhodnutí.
Nemyslíte, že je někdy paradoxně lepší, když je člověk pod větším tlakem a musí učinit důležité rozhodnutí, že to tomu může ve výsledku, třeba i takhle z režijního úhlu pohledu pomoct?
Když je člověk v daleko větším stresu, že je to lepší? Vy přijdete na ten natáčecí den a první pocit, který máte, je, že to nestihnete. Protože za ten den je toho strašně moc. Nejsem si jistý, jestli stres dopomáhá k lepším rozhodnutím … Ale zase na druhou stranu, kdyby bylo nekonečně dnů a lidi by se tam chodili rekreovat, tak to taky není atmosféra, která by se mi líbila.
Přestože je na place pro režiséra monitor, jsou dodnes někteří režiséři, kteří nechtějí sedět u monitoru někde ve vedlejší místnosti. Dopředu se třeba jen podívají na záběr v hledáčku kamery a zůstávají přímo na place s herci, protože chtějí, aby hráli pro ně. Děláte to někdy taky?
Různě. Zažil jsem ještě natáčení, kde jsem musel být za kamerou, protože jsme neměli odkuky ani monitory. Ale když už to mám nazkoušené a všichni vědí, co mají dělat, je super si zalézt někam jinam. Být jinde a být v pozici toho diváka, který tam sedí a čeká, co se stane. (smích) Pak je obrovská radost, když se stane něco, co je fajn. A velká bezmoc, když to nefunguje. Ale já mám ten odstup rád. (úsměv)
Na tuhle otázku už se obyčejně neptám, ale dostával jsem na ni od českých režisérů nejrůznější odpovědi. Zrovna vaše odpověď na ni mě velmi zajímá: Máte některý z vašich filmů nejradši?
To je jako kdybyste se zeptal rodiče, který má pár dětí, které má nejradši. To vlastně nemůžete říct, protože každý je nějaký. Je pro mě spíše zvláštní, jak lidé s odstupem let ty filmy vidí. Něco jim pořád řeknou, jsou pro ně živé. Je v nich lidská zkušenost a emoce. To mi přijde ze všeho nejdůležitější.
Od ledna půjde na České televizi minisérie Peštová hůl podle románu Jiřího Hájíčka. Lákalo by vás zfilmovat ještě jinou z jeho knih?
Měli bychom chuť natočit Rybí krev. Jenže to je náročnější, historičtější a týká se zatopeného území a lidí postižených tím zatopením. Česká televize je aktuálně navíc v existenciálním ohrožení …
Chystáte nějaké další projekty?
Už dlouho mám ambiciózní projekt na adaptaci Švejka. Ten je velmi náročný a uvidíme, jestli se ho podaří realizovat.
