Detektiv Down / Detektiv Downs – recenze

„Jen ztroskotanci musí pořád vyhrávat.“
 
 
Soukromí vyšetřovatelé s nějakým druhem postižení nejsou v populární kultuře již nikterak vzácní. Televize dokázala mentální poruchy zužitkovat mnohokrát. Mnozí jistě budete znát obsesivně kompulzivního Adriana Monka nebo jste viděli některé epizody z Sherlocka či Jak prosté, v nichž největší detektiv světa vykazuje rysy sociálního autismu. Do seriálů tak proniká humor a vysvětluje se tím neuvěřitelná paměť a smysl pro detail hlavního hrdiny. Můžete sice pochybovat, jak moc je to realistické, ale stejně jako u významu Járy Cimrmana, to je tak všechno, co se s tím dá dělat. Zdánlivě by však nikdo neřekl, že lze podobným způsobem stavět na Downově syndromu. Konec konců, toto postižení je natolik závažné, že si prostě nedokážeme představit nějakou jeho výhodu, snad kromě velice vágní představy, že tito lidé „vidí svět jinak“. Norský příběh na pomezí pravé detektivky a komedie o to víc spoléhá na náš soucit a pochopení pro hrdinu, kterého ostatní podceňují, ale on se přesto prosadí. Herec Svein André Hofsø Myhre skutečně Downovým syndromem trpí, takže je nutné složit mu o to větší poklonu za to, že kromě lítosti dokáže vzbuzovat i obdiv za svou šikovnost v situacích, kdy jeho protagonista dochází kostrbatou cestou ke správným závěrům.

Soukromému detektivu Robertu Bogerudovi ovšem lidé vůbec nedůvěřují a poprvé, když si někdo vyžádá speciálně jeho služeb, vypadá to podezřele… Úlisná Rita (Liv Bernhoft Osa) chce údajně nalézt manžela Olava (Sven Nordin), slavného bruslaře. Jak vychází najevo, o vyřešení případu ve skutečnosti nestojí ani ona, ani její dvě děti – obtloustlý budižkničemu Lars-Erik (Nils Jørgen Kaalstad) a náladová modelka Isabel (Ida Elise Broch). O pohřešovaného se zajímá jedině jeho stará matka (Kari Simonsen).

Báječně se bavíme, ale přitom ne na Robertův účet.Robert si však vymyslel unikátní metodu vyšetřování spočívající v přijmutí bruslařovy identity. Nakonec mu to skutečně pomůže… Tedy poté, co si projde převážně humornými konflikty s vlastními klienty. Báječně se bavíme, ale přitom ne na Robertův účet, jelikož rychle skutečně zjišťuje leccos o lidech, mezi nimiž se hledaný pohyboval. I když se nedá popřít, že mu očividně vychází vstříc samotná zápletka, jejíž řešení vychází právě z Robertovy „specializace“.

Stejně jako v mnoha starých mainstreamových detektivkách komentuje děj i zde vyšetřovatelův hlas skrze monolog. Myhre díky hlasovému projevu a vyjadřování zákonitě působí dětinsky, ale jeho popisu událostí nechybí obyčejná racionalita rozpoznávající trhliny v lidských vztazích. Od příběhu nesmíte čekat víc než normální žánrovou oddechovku, jež však svižně ubíhá a je skoro úplně zbavena násilí. O sníženou přístupnost se už postarají četné erotické motivy…

Právě tak byste neměli být moc nároční ani na postavy. Rita i Lars-Erik se rychle ukáží být stereotypními figurami. Babča vlastně taky, ale kdo by se na ni zlobil. Nejpodařenějším hrdinou kromě Roberta je bezesporu jeho vlastní otec, roztomilý osamělý policista Eddie (Per Schaanning).

Režisér Bård Breien stále dokazuje, že umí vkusně žertovat o věcech, které v nás obvykle vyvolávají spíš zármutek, nebo znepokojení. Shrne je do prostého, ale kouzelného mistrovského díla schopného povzbudit. Pro Pražáky bude navíc zajímavé snažit se rozpoznat lokace ze svého města.
 

„Murdoch je starej a Holmes předraženej. Tenhle nám nabídl slevu za první případ.“

„Stůj, nebo tatínek vystřelí!“

Zatím zjistil, jak přijít ke snadnému sexu.